Nebo něco podobného…jak často, když se nám něco stane, hledáme proč se to stalo a že by se to nestalo, kdybychom byli bývali věděli….Tak já vám řeknu — nic bysme neudělali jinak. Je to v naší nátuře nejprve padnout na ústa, odřít si je, ušpinit od hlíny, abychom něco začali dělat.
Když jsme „tak trochu nemocní“, není nám úplně dobře, ale taky nám není tak špatně, abychom museli k lékaři, tak nic neřešíme. Necháme to být, třeba se to samo spraví.
Každá nemoc vznikne nejprve „pouze“ v energetické formě. Podle toho co nechceme přijmout se vytvoří blok v průtoku energie. Naše tělo nám začne vysílat velmi jemné signály, které většinou nechceme slyšet. Ignorujeme je. Tak tělo musí zesílit. A zesiluje tak dlouho, dokud nezačneme naslouchat.
Zvykli jsme si řešit nemoci, až když se projeví na fyzickém těle. To je ale až po čase, kdy k bloku došlo. Pokud nerozumíte co si máte pod slovem BLOK představit – pak je to nahuštěná energie, která se zastaví na místě a blokuje průchod. Přirovnala bych to k odpadní trubce. Takové to sítko, které míváte ve dřezu, aby zachytilo nečistoty z nádobí, to je naše vědomé rozhodování, to je to, co děláme vědomě. Když žijeme přítomným okamžikem, sítko pravidelně čistíme a odpadní trubka je neustále průchodná a bez ucpávek. Pokud ale sítko odstraníme, bude voda odtékat automaticky. To můžeme přirovnat k našemu automatickému způsobu žití. To, jak jsme žili dřív, automaticky přebírali zkušenosti druhých, názory druhých, aniž bychom je analyzovali a zvažovali, zda s nimi souzníme a zda jsou pro nás přínosné. Odpadní trubka bez takového sítka se může ucpat. Po čase může dojít k úplnému ucpání. Vznikne blok. Voda už nemůže odtékat tak jak by měla. Situace se neustále zhoršuje, a pokud nejednáme, ucpe se celý odpad a dřez se nedá používat.
Ať už vás sužují časté angíny, bolesti žaludku, problémy s vyprazdňováním či jiné, mnohem vážnější choroby, každá z nemocí je vytvořena námi. Člověk sám si vytváří všechny své nemoci. Vždyť co je to vlastně nemoc? Líbí se mi vysvětlení Jardy Duška – „nemoc znamená nemít moc nad vlastním tělem“. (alespoň si teda myslím, že to někdy někde řekl on)
Pro mnoho lidí je velký problém připustit, že by si za své nemoci mohli sami. Je pro ně nemožné přijmout takovou zodpovědnost. Pokud čtete dál, pak už mezi ně nepatříte. Už jste začali přijímat pravdy, které jsou někdy tvrdé, ale velmi potřebné.
Jakmile člověk pochopí, že si každou nemoc způsobuje sám, a to způsobem myšlení, pak i člověk sám může zjednat nápravu.
Často děláme roky něco, co nám velmi škodí, a pak bychom chtěli, aby se vše změnilo jako lusknutím prstů. Tak, jako uklízíme své domovy, měli bychom uklízet i svá nitra. Máme v sobě mnoho programů chování, které jsme převzali automaticky a které nám nevyhovují. Jak často něco „musíme“ dělat? Jak často máme pocit, že jsme oběťmi systému, státu, politiků či kohokoliv jiného? Být obětí je možné pouze v tom případě, že předám svou moc někomu jinému.
Často jsem říkávala „musím“ něco udělat, ale ve skutečnosti jsem nemusela. Jen jsem nechtěla čelit následkům odmítnutí. Například „musím chodit do práce“. NIKDO nemusí chodit do práce. Je to naše volba. Pokud chceme žít určitým standartem, mít rodinu a zabezpečit ji podle nějakých svých představ, pak do práce chodíme. Ale nemusíme. Naučili jsme se mluvit a přemýšlet jako oběti. Jako lidé, kteří musí spoustu věcí dělat a nemůžou dělat to, co by chtěli, to co je baví. Stačí se jen začít dívat z jiného úhlu…
Člověk, který musí je pod neustálým tlakem. Tlak vytváří stres a ten pak asistuje u většiny nemocí. Každá nemoc má pak své místo na těle – kdo má problémy s komunikací, mívá často angíny. Všimněte si, že právě malé děti trpívají na angíny. Jak často dospělý umlčí dítě! A to pak v sobě drží emoci, kterou nemůže uvolnit a už je na angínu zaděláno. Nebo člověk, který se z nějakého důvodu bojí dávat průchod svým emocím a vše v sobě stlačuje po čase onemocní se žaludkem. Kolik žen má problémy se zácpou a kolik z nich neumí odpustit. Nebo ženské problémy – ty ukazují na nepřijetí v partnerství. Bolesti kloubů, artritidy apod. jsou nahromaděné zášti a neodpuštění. Podle toho, kde se na těle vytvoří nemoc se dá odvodit co ji vytvořilo. 
Jak se tedy uzdravit, pokud už nemocní jsme? První krok je přijetí zodpovědnosti za svůj zdravotní stav. To, kde jsme, jsme si sami způsobili. Není proč si něco vyčítat. Stačí pouze přijmout svůj stav. To, jak se cítíme dnes, je odrazem toho, jak jsme žili. To, jak žijeme dnes, je stav, který ucítíme v budoucnu. Jsou dvě velmi důležité věci, které neděláme – jedna je naučit se mít rádi sami sebe a druhá je odpouštět. To, že řeknu někomu „odpouštím ti“ ještě neznamená, že je opravdu odpuštěno. Opravdové odpuštění nastane tehdy, pokud si na danou osobu či událost můžeme vzpomenout, aniž bychom cítili staré křivdy a bolesti.
Odpuštění funguje jako čistič odpadních trubek. Čím víc odpouštíme, tím čistější je naše tělo, tím průchodnější je a energie v něm může kolovat.
Každá nemoc je způsobena nepřijetím. Buď sebe, druhých nebo situací. Když se něčemu bráníme, vytváříme odpor. Odpor je synonymem pro nepřijetí. Přijmout sebe i druhé takové jací jsme neznamená, že s nimi máme souhlasit, pokud to tak necítíme. Znamená to, že máme připustit, že pro ně je jejich pravda taková, jakou nám ji ukazují. Znamená to, že si máme uvědomit, že ač my to vidíme jinak, druhý člověk má svůj názor a ten bychom měli respektovat. A pokud ho přijmeme takového jaký je, může nás jeho názor obohatit, protože se budeme moci na svět podívat jeho očima, pochopit tak, proč cítí to co cítí, proč jedná tak jak jedná a nebudeme si nic brát osobně. Druzí nám odráží svá nitra. To, co nám sdělují, je jejich pohled na svět. S námi to nemá nic společného. To, co vidíme my, to co se nám odráží a jak vnímáme slova druhého je odraz našeho nitra. Je to náš úhel pohledu, náš způsob, jakým se díváme na svět a jak ho vnímáme.
Dochází k mnoha zbytečným nedorozuměním a to právě z toho důvodu, že si lidé myslí, že pravda je jen jedna, snaží se přesvědčit druhé o té své a hovor se pak mění v boj ega proti egu druhého. Z každého boje pak vychází vítěz a poražený. Vítěz je ten, který zůstal s energií druhého, poražený se cítí špatně, protože chtě nechtě předal svou energii druhému. Nebyl pochopen, vyslyšen a jeho pravda nebyla přijata.
Ještě jednu informaci bych vám ráda připomněla, mnozí ji už vnímáte. Je jí síla slova. I slovo má na nás velkou moc. Používáte nějakou frázi, třeba „mám toho plné zuby“, „leze mi na nervy“, „já se z toho zblázním“? Jak často automaticky řekneme něco, co si ani neuvědomujeme? I takováto prohlášení mají svou váhu.
Začněte si všímat co komu říkáte a co vám říkají druzí, aniž byste si to brali osobně. Vnímejte jak na vás slova působí. Jak probíhají vaše konverzace? Dráždí vás slova druhého? Proč? Jakou strunku ve vás rozdrnkávají? To, co jeden řekne nemusí být to, co druhý pochopí.
Žít vědomě znamená kontrolovat to, co řekneme, to co uděláme a co přijmeme. Nemusíme kontrolovat úplně každou myšlenku, stačí naučit se žít přítomným okamžikem. Věnovat se té činnosti, kterou děláme. Znáte ten pocit, když vyjdete z domu a nevíte, zda jste zamkli? Nebo vypli žehličku? To by se vám nestalo, pokud byste žili v přítomnosti. Jsme zvyklí dělat jednu činnost a přitom myslet na něco jiného. Fyzicky jsme tady, ale naše myšlenky jsou buď v minulosti nebo v budoucnosti. Pijeme vodu, ale ani nevíme, že jsme pili, sníme pokrm a ani si nepamatujeme, jak chutnal, sedíme v práci a každých 5 minut se díváme, kolik je hodin, celou neděli myslíme na to, že zítra (v pondělí) zase musíme do práce….Poznáváte se v něčem? Tak to změňte 🙂
Kdo má zájem dozvědět se víc, zde budou data akcí.
Hezký den všem,
Jolana
www.nova-cesta.com
