„Modlil jsem se za změnu, a tak jsem změnil své myšlení.
Modlil jsem se za vedení, a tak jsem se naučil věřit sám sobě.
Modlil jsem se za štěstí a uvědomil si, že nejsem jen ego.
Modlil jsem se za mír a naučil se přijímat druhé bezpodmínečně.
Modlil jsem se za hojnost a naučil se nevěřit svým pochybnostem.
Modlil jsem se za bohatství a uvědomil si, že je to mé zdraví.
Modlil jsem se za zázrak, a uvědomil si, že já i život jsme zázrak.
Modlil jsem se za spřízněnou duši, a uvědomil si, že jsme jedním.
Modlil jsem se za lásku a uvědomil si, že pořád klepe na dveře,
jen jí musím dovolit vejít a přijmout ji.“ Jackson Kiddard
14.července 2014
Srdce moje. Dneska jsem si za celou svou existenci dovolila zcela se zhroutit, plakat a řvát na celé kolo a nechat tě přihlížet naprosté bezmoci tvé matky, která je taky JENOM ČLOVĚK. A ty jsi na mě tiše a soucitně koukala a pak mi setřela svým malým prstíkem stékající slzu a opřela ses o mě. Dovolila jsem si projevit svou bolest před tebou, jelikož jsem cítila, že to pomůže nám oběma.
Pak jsem se zvedla a uvařila nám na oběd párky, obyčejné párky, a konečně přijala do hloubky jedno prosté slovo NEMUSÍM, prostě na to kašlu, já NEMUSÍM. To silně naprogramované MUSÍM mě přivedlo dnešní noci až na kraj propasti, to silně naprogramované MUSÍM, které jsem slýchávala od útlého dětství, mi totálně zdeformovalo mé myšlení a odrazilo se to na fyzickém těle, zejména na krční páteři. To destruktivní MUSÍM mě dovedlo k více jak dvouměsíčním migrénám, závratím a neustálým bolestem, totální vyčerpanosti a k pocitu naprosté bezmoci a k touze opustit tento svět. Ten silný program stál za mými spasitelskými syndromy. Syndromem „pomáhat druhým“, syndromem dokonalosti, syndromem „být dobrým terapeutem“. Právě ono MUSÍM, o kterém vím již dávno a doteď ho nebylo jednoduché přijmout, mě postavilo do role být dokonalou ženou, mámou, milenkou, přítelkyní a zavděčit se svým rodičům i partnerům a vzalo mi mou přirozenost, hravost a radost. To začarované MUSÍM se rozpustilo pouze tehdy, pokud jsem sáhla po alkoholu, a otočilo se v extrémní „polibte mi všichni prdel“.
MUSÍM mě odpojilo od mé přirozenosti jen tak BÝT A DOVOLIT SI, nezakazovat si.
Říkám si „do háje!“, vždyť nemám důvod si stěžovat, mám vše, krásnou zdravou dceru, několik měsíců milujícího a chápajícího partnera, který si mě váží, ctí, pomáhá mi, práci, která mě naplňuje, hojnost, spoustu moudrých přátel, ale co naplat, když v sobě nemám právě tu opravdovou vnitřní svobodu, vnitřní radost, ale únavu a smutek, a to pramení jen z jediného slova MUSÍM, které se se mnou táhne jako sopel po celé generace, a následně zjišťuji, jak velice mě omezuje v mém životě. I na tobě se odrazilo a zrcadlila jsi mi ho svým neklidem, nočním buzením, neustálým vyžadováním pozornosti už v bříšku a ukazovala mi, že ho mám konečně pustit. Uvolnit se a jen tak být. Nechtít mít všechno pod kontrolou. A učit se mít důvěru sama v sebe, ve svou existenci, v Univerzum, jedině tak mohu prožívat hluboký pocit klidu, štěstí a radosti.
Vím, bez prožitku není uvědomění, a měla jsem si tím projít, abych tento silný program v sobě uvolnila. Když píšu tyto řádky, cítím velikou úlevu a jsem nesmírně šťastná, že ti mohu svěřit vše, co mě provází na mé cestě k pochopení.
„Když někoho soudíte, soudíte sami sebe,
Když někoho zraňujete, zraňujete sebe,
Když někoho ponižujete, ponižujete sebe, protože všechno je odraz Vaší duše, vaší představy o Vás samých. Proto přijměte sami sebe i druhé takové, jací jsou. Nikdo není dokonalý, přesto každý z nás je jedinečný.“ (Autor neznámý)
17.července 2014
„Ty jsi pořád na stráži. Když pociťuješ klid, je ti divné, že se nic neděje, a děláš všechno proto, aby se něco dělo,“ prohlásil můj kolega Marek, když jsem mu svěřila své zkušenosti z posledních dnů.
„Záněty máš proto, že málo tvoříš a vytváříš neustálé vnitřní konflikty, bojuješ sama se sebou. Pořád vytváříš akci, pak si stěžuješ a jsi v rozporu sama se sebou.“
Je to tak. Drtivá většina populace, včetně mě, v sobě nese program MUSÍM a z toho to pramení. I to je jeden z faktorů, proč se jako duše vracíme stále do těl, proč se neustále reinkarnujeme. Pochopila jsem tento proces před léty na rituálu s ayahuascou, o kterém jsem psala ve své druhé knize. Když jsem se ve změněném stavu vědomí dostala mimo své tělo, měla jsem v představě prožitku na výběr. Buď jít ke světlu, na věčnost, nebo zvolit život v těle. Byl to nesdělitelně silný emoční pocit hluboce nepopsatelného strachu a paniky a ihned mi vytanula na mysl otázka: „Ale to už nic nebude?“.
Doslova a do písmene mě napadalo „to bude o ničem, jen tak být“. Chci zpět do těla i za cenu, že se budu trápit, i za to to stojí.
A to je přesně ono. Toužíme po klidu, a když ho máme, chceme akci. A naopak. Co my lidé vlastně chceme? A proč tomu tak je? Odkud tyto postoje pramení?
Mám pocit, že je to velice dávný program, snad i existenční, tedy související s celkovou existencí na této planetě.
Vycházím z terapeutických zkušeností. Pár mých klientů bylo silně destruováno programem MUSÍM, procházeli celoživotně depresemi, úzkostmi, nechápali sami sebe, sypaly se jim vztahy, byli nemocní, nenacházeli naplnění v ničem.
Když jsme šli po stopě minulosti, dostali jsme se do pár minulých životů, kde se měli řídit mým pokynem: „Rozpomeňte se, kde a proč jste si zakázal/a být šťastný/á úplně poprvé na této planetě.“
Klienti se rozpomínali a jedno měli bez rozdílu společné. Selhání. Zklamali.
Často se ptám lidí na svých seminářích. „Ztotožňujete se s tím výrokem také? Pochopili jste, že vytváříte v sobě konflikt, když se nic neděje? Umíte být vlastně v klidu? Umíte plynout a nechávat věcem volný průběh? Možná pár minut, hodin, dnů, ale co pak? Kde nic není, ani tráva neroste. Co když je to naopak?“
—
Ukázka z knihy: Vztahová sinusoida – Příběh pro Jasmínku
Autorka: Ester Davidová
Zdroj: http://esterdavidova.com/
