Všichni si přejeme zažívat šťastný a naplněný život, i když víme, že to není trvale udržitelné. Naše naučené tendence nás vedou k tomu, s nepřízní osudu bojovat, popírat ji, vyhýbat se ji, dramatizovat ji nebo ji podléhat, ale pravdou je, že jakákoli bolest nebo strach, který nás potkal, potkává a potká, je stejně cenný jako jakákoli drahá věc, kterou si dokážete představit a podstatně mocnější než jakýkoli společenský post nebo sláva. Všichni máme tu moc proměnit jakoukoli hroznou situaci v našem životě ve skutečné zlato – vnitřní sílu, kterou se obohatíme.
Je to alchymie Ducha, obracet smůlu, neštěstí, otřesné zážitky nebo bezcitné lidi v naše největší spojence. Takzvaná nepřízeň osudu způsobuje osobní i globální růst naší planety.
Eckhart Tolle kdysi řekl: „Vždy, když se vám stane něco negativního, je v tom ukryta hluboká lekce.“ Jistě, v žáru jakéhokoli nepříjemného okamžiku nám tato věta může připadat nesrozumitelná, k smíchu nebo i k pláči, poněvadž hned nevíme, co máme dělat, faktem však zůstává, že každá nepřízeň osudu je naší příležitostí k duchovnímu růstu a v důsledku prožité bolesti a přijaté výzvy se stáváme soucitnými k bolesti a životním změnám ostatních.
Podařilo se vám někdy proměnit zlobu, zášť, nenávist, strach, žárlivost, tvrdohlavost nebo plachost v produktivitu, odvahu, soustředěnost, otevřenost, jasnost nebo nebojácnost? Pak máte zkušenost s alchymií nepřízně osudu.
Jestliže nevíte, o čem je řeč, zde nabízím pár svých prožitých postřehů o možnostech přeměny nepřízně osudu v ten největší dar.
Pociťujete ve vztahu s přítelem/manželem, členem rodiny, kamarádem nebo kolegou v práci bolest, strach nebo jinou nepříjemnou emoci?
Podívejte se upřímně na celou situaci a pokuste se pochopit, jak a čím ji vytváříte – ano vy, ne jiná osoba. Naše nepříjemné pocity v těle z jakékoli situace nám slouží jako učitel nebo zrcadlo k tomu, abychom objevili pravdu o nás samých, kterou si možná odmítáme přiznat. Stačí, abychom se na chvíli zastavili, zklidnili svou senzace a dramatu chtivou mysl a podívali se na sebe a své počínání a pohnutky opravdu poctivě. Ano, bolí to, neboť mnohokrát tak nahlédneme do tmavých děr nás samých, za které se stydíme a snažíme se je velmi pečlivě maskovat, neboť je velmi těžké si je přiznat a nést. Můžeme se tak intimně setkat se svou pýchou, povýšeností, panovačností, nepřejícností, závistí, nebo s čímkoli dalším poháněným strachem, neboť v sobě vše nosíme a je jen na nás to rozpoznat a začít přetvářet. Jakmile to jednou uděláme, změní se náš úhel pohledu nejen na okolní děje, ale hlavně na nás samé. Po počátečním odporu přijde úleva, spadnutí na zem, možná vděk nebo upřímný obdiv k sobě za to, že jsme něco takového uskutečnili, přiznali si a ustáli. Ten nepříjemný tlak strachu začne pomalu mizet, až zmizí úplně a my se probudíme do svého hlubšího prožívání. Opravdový pohled dovnitř sebe je nepřenosným a neocenitelným darem, který si můžeme dát.
Pravda o nás samých nás může zranit, ale může nás hlavně osvobodit. Zacházejte proto s bolestí a strachem jako s přítelem a ne jako s něčím, co se ignoruje nebo se od toho utíká a objevíte magii života. Jak se říká: „Oči, které plakaly, vidí lépe.“
Máte pocit, že jste se ve svém životě dostali do slepé uličky a nevíte, jaký další krok podniknout?
Někdy se v životě dostaneme k příslovečnému útesu a lámeme si hlavu, jestli skočit. Já říkám rozhodně! Mnohé z mých nejnaplněnějších momentů života přišly tehdy, když jsem pociťovala tolik bolesti, že setrvávat v již nefunkčním přemýšlení a kulisách, by mne už úplně zničilo a tak jsem povolila a tzv. skočila. Ten skok je spíše vystoupení z komfortní zóny stále stejných parazitálních myšlenek a prostředí a přijmutí změny, která je vždy hybnou silou. Ta změna může být cokoli malého nebo velkého, co nám přijde do cesty nebo na mysl. Jsou to tzv. „AHA“ momenty, nový nápad, něčí návrh, nová možnost, kterou uvidíme nebo dostaneme, nový člověk, cokoli, co jsme dosud nepoznali. Když se tomu otevřeme, ve vteřině ucítíme příval energie a probuzení našich buněk. Začnou nás napadat nové myšlenky a tím se uvedou do pohybu nové životní události. Skočte!
Podívejte se na bolest jako na životní etapu.
Pokud bychom byli navždy pohodlně usazení ve stejných podmínkách a dělali stejnou věc, nemohli bychom se naučit chodit, mluvit nebo jíst. To hlad v našich břichách nás naučil jak žvýkat, naše touha po interakci se světem v nás rozvíjí našich pět smyslů a potřeba pohnout se z již okoukaného místa na místo neobjevené chodit. Stejně tak naše zranění nás pohánějí k rozpoznávání umění dokázat se učinit opět šťastnými. Smýšlejte o všem, čím momentálně procházíte jako o vývojovém stádiu stejně takovém, jakým prochází zcela závislé a bezbranné miminko do objevujícího batolete, batole do chodícího a mluvícího dítka, dítě do bouřlivého a sebe hledajícího adolescenta, který se proměňuje do dospělého a samostatného člověka, který zkušenostmi a časem sílí a zároveň slábne do seniora až do posledního výdechu. Situace, která je teď, nebude trvat věčně a je jen na nás, jak s ní naložíme. Život je dar a každý den v něm také, stejně jako každá situace, věc i člověk, kterého potkáme, ať už to hodnotíme tak či onak.
Swami Sivananda řekl: „Jste ve stálé neformální škole zvané Život. Každý den budete v této škole mít příležitost se učit. Každá část života obsahuje lekce, které můžete mít rádi nebo si myslet, že jsou nepodstatné nebo hloupé. Každá lekce vám bude předkládána v různých formách, dokud se ji nenaučíte. Když ji zvládnete, můžete přejít k další lekci. Růst je proces zkoušek a omylů. Experimenty, které se nepovedou, jsou stejně důležitou částí tohoto procesu jako ty, které se podaří. Dokud jste naživu, máte se co učit. Všechny zdroje a nástroje, které potřebujete, máte v sobě. Co s nimi dokážete, záleží jen na vás. Stejně tak i všechny odpovědi na otázky, které klade život, jsou ve vás. Stačí se jen dívat, naslouchat a důvěřovat. Na jiné osobě můžete milovat nebo nenávidět jen to, co milujete nebo nenávidíte v sobě.“
Každá těžká životní situace nabízí posun k většímu umění práce se svými myšlenkami, neboť v tu dobu jsme zpravidla myšlenkami v minulosti nebo v budoucnosti a mysl je tak rozjetá, že přítomný okamžik je pro nás jen prázdný výraz. To nám způsobuje ještě větší bolest. V takových chvílích je dobré si pocit strachu definovat a uvědomit si, že ten pocit je způsoben „jen“ naší myšlenkou, která neodráží realitu a je jen na nás, zda-li si ji zvládneme uvědomit a vyměnit ji za jinou. Každý malý posun v uvědomování si toho, na co myslíme je velkým úspěchem a pomocníkem k dostání se do úlevné přítomnosti, kde vše má řešení. Je to velká, stále se opakující hra nás samých se sebou, kdy pouhým pozorováním mysli, zastavováním negací a přetvářením jich na to, co chceme prožívat, je jedinou možnou cestou, jak se sami osvobodit bez ohledu na jakékoli vnější události. Poděkujme tedy všemu, co nás kdy zranilo, neboť nás to skovalo.
„Rána je místo, kterým prochází světlo.“ ~ Rumi
Napsáno pro časopis Vědomí www.ac24.cz/vedomi
AUTOR: MICHAELA MIA WEISSOVÁ,
FOTO: PINTEREST, WWW.SLUNECNYZIVOT.CZ
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě, pokud bude připojeno jméno autora, aktivní odkaz na www.slunecnyzivot.cz a celá tato poznámka.
