Tak je to rok, co jsem si začala léčit svoje krátkozraké oči. Je mi 45let a měla jsem před rokem 8,5 dioptrií.
Jak to celé vlastně začalo?
Našla jsem v sobě víru, že jsem schopna si oči vyléčit sama. Tu víru jsem našla cca v březnu 2011. Podvědomě jsem věděla, že dokážu mnoho věcí, jenom tomu věřit. Ale ta cesta od prvotní myšlenky vyléčit oči je dlouhá a cítila jsem, že nic neuspěchám. Uvědomila jsem si svoje problémy první na té mentální úrovni. O čem je krátkozrakost? Strach z budoucnosti, nechci něco vidět, vidím jenom sama sebe a nevidím širší souvislosti. Vytvářela jsem v sobě vztek (v dětství, když se naši rozváděli a neměli se rádi a já myslela, že jsem toho příčinou apod.) a potlačovala ho a tím si ničila játra a ty pak ničily moje oči. A kdo ví, co tam ještě je, na co jsem dosud nepřišla.
Ok, to jsem si uvědomila a myslím, že u každého našeho zdravotního problému je dobré si uvědomit a zanalyzovat sama sebe od svého dětství, jak jsme se na daném orgánu i jeho párovém orgánu podepsaly. Vše mi přicházelo postupně a postupně jsem si to uvědomovala, ale vždy za pomocí své duše(monády, esence-nazvěte to jak chcete). Prosila jsem svoji duši ať mi řekne proč se mi to stalo, čím jsem to způsobila a postupně mi chodili lidi s poznámkami o tom, co ovlivňuje zdraví očí, články o játrech, o sebelásce, odpuštění o holistickém přístupu a mnoho dalšího postupně chodilo samo, nemusela jsem běhat a shánět informace, ony si mně našly samy. Můj úkol byl jenom říci a poprosit svojí duši ať mi pomůže najít víru a co mám v který okamžik dělat. Jak mi řekla jedna moudrá pani: „Jediná naše starost je „CO“, neptej se „JAK“. Největší starost nám způsobuje myšlenka „JAK“.
Ok. Takže jsem to vyslala své duši, vesmíru, prosila za odpuštění sama sebe především a snažila se zklidnit, abych zůstala napojená na svoji duši a mohla přijímat informace.
Ale ono to nebylo o tom, že jsem jenom vyslala přání. Pak jsem cítila, jak mi postupně chodily informace, že to mám aplikovat do svého každodenního života. To už bylo ale složitější. Někdo ty bloky – věci může nazvat karmou, ale já to nazývám programem. Měla jsem v sobě programy, které pocházely z mého dětství, z mé rodiny a výchovy v rodině, z rodového předávání a já si postupně ty programy uvědomovala a uvědomuji a snažím se je odstranit. To je ta mentální práce sama na sobě, která podle mého každý proces uzdravování provází. Nebudu popisovat ty jednotlivé programy, každý máme svoje a máme jich dost, ale chci jenom říci, že mě stačilo si je uvědomit, pochopit moje vzorce chování a pak mi chodili a chodí do života situace, kdy to zkouším změnit a daný program vymazat. Většinou, co jsem vypozorovala, tak si tou situací projdu vícekrát. U mě to není, že jednou to vyřeším s nadhledem a už je program rozpuštěný. Kdepak. Mám za to, že min 3x se mi to vrátí, ale protože tomu jdu napřed, tak se ty situace nevyhrocují, ale více a více se zjemňují, takže prakticky vyjma té první a někdy druhé, již pak nejsou bolestivé, jsou spíše k pousmání. To si vždy řeknu:“Tak ty mě zase zkoušíš, super, ale já jsem strašně šikovná a vím, že už to chci jinak a mám z toho radost. Takže Ok, moc díky za pomoc s rozpuštěním programu, fakt už se takto chovat nebudu“. Nějak podobně sama se sebou mluvím. Resp. mluvím ke své duši-božství ve mně a domlouvám svému egu, abychom to takto udělali a zrušili program. Že to jde i jinak a aby tu novou cestu přijalo a nebálo se, že to má samé výhody. Jak s malým dítětem. A jenom pro upřesnění, není vůbec důležité jaké slova použijete, jde o tu energii, kterou tomu dáváte. Nezapomeňte, že vše je energie a tudíž stačí když tu energii vyšlete a ty slova to už jenom potřebuje naše ego. Takže to je ta mentální práce. Která je hodně těžká, ale nemusí to být žádné utrpení, když tomu jdete napřed a chcete se s tím poprat.
Druhá věc v holistickém přístupu je práce duchovní. Abych vlastně mohla komunikovat alespoň trochu se svojí duší, musím si umět k ní najít cestu. Mé mentální práci předcházel asi 1,5 roku seznamování se s esoterikou, meditacemi a různými naukami. Prošla jsem si i jedním zasvěcením, jedním upoutáním se na tzv. guru. Ale pak přišlo poznání, že nepotřebuji žádnou techniku, nic, jenom klid a ticho abych naslouchala sama sobě. K tomu mi pomohly každodenní procházky v lese. Pak jak jsem více naslouchala tomu hlasu zevnitř, tak jsem začala malovat (přestože malovat neumím), začala jsem hrát na akordeon a to mě taky vedlo k mojí duši. Úplně jsem cítila jak je šťastná. A dále to ještě vedlo k tomu, že jsem začala více sportovat a když jsem na hřišti (hraji softball) tak jsem fakt super šťastná. Takže co tím chci říct. Jak najít cestu k Vaší duši je podle mě to nejdůležitější v celém procesu, ale jakmile se jednou napojíte a pak si najdete věci, které Vás udrží v tom napojení, tak máte skoro vyhráno. Jak poznáte, že jste napojeni? Vnímejte svoje emoce. Jsi šťastná, když děláš tuto činnost? Ne tak jdeš proti své duši. Jakmile děláš něco, cokoli, meditaci, jógu, procházku, sport, umění a cítíš vnitřní radost, tak to je tvoje duše, ta se raduje. Tak se domluvte s Vaším egem, že chcete tento pocit zažívat častěji a že máte možnost, aby Vás to Vaše duše naučila. Že zná tu cestu k radosti a štěstí a ať se ego nebrání resp. nebojí. Víte ono se fakt bojí změn. A je pravda, že jakmile začnete naslouchat své duši a bude to čím dál intenzivnější tak, alespoň v mém případě to znamenalo změnu naprosto všeho, co se dělo v mé životě: práce, moje jméno, změna partnera, zálib, životních priorit apod. Když pak máte alespoň malé spojení s duší, tak ona Vás vede, abyste udělaly ty a ty změny. A vy v sobě musíte najít tu odvahu. To za Vás nikdo neudělá. Ze začátku jsem z toho všeho byla strašně zmatená, smutná a nevěděla jsem vlastně vůbec, kdo jsem, co tady mám za úkol, co se mnou vesmír zamýšlí. No fakt docela síla. Neměla jsem se na čem ukotvit o co se zachytnout. Proto pro mě byla strašně důležitá ta každodenní procházka do lesa. Tak jsem se ukotvovala, aniž bych to tehdy tušila. Ale to už Vám Vaše intuice řekne. Jenom tomu věřte a nebojte se. Hlady neumřete, nebojte. To Vaše duše nechce. Ona chce a ví jak přivést do života štěstí, radost a lásku, tak tomu věřte. Není potřeba, abychom prožívali utrpení, ta doba je dávno pryč. Nechtějte změnit nikoho kolem sebe, ale jen a pouze sebe. Takže na tom jsem makala a makám celou dobu. Já jsem se odstřihla od všech informací, seminářů, knih a jenom byla v klidu a naslouchala sama sobě. Ufffff.
A poslední věc, která provází léčbu mých očí, je práce na fyzickém těle. Když jsem si prošla mentálním uvědoměním svých programů a zvyšovalo se díky duchovní práci moje napojení na duši, tak jsem se asi před 2,5 lety stala vegetariánem a před rokem v květnu 2011 vitariánem. Né ortodoxním a nadosmrti. Žádný extrém není dobrý. Vše by mělo být v harmonii, ale při léčbě něčeho hlubokého Vás asi ten extrém stejně jako mě nemine. Ale cítím, že můj organismus si potřebuje touto detoxikací projít. Tím že mám takovou extrémní oční vadu, tak moje játra jsou asi samé utrpení, zlost, vztek, frustrace apod. , tak je potřeba je fyzicky vyčistit a obnovit. Obnova těla prý probíhá jednou za 7 let, takže ….? Uvidíme. Takže stala jsem se tak z 80% vitariánem, ale né proto, že jsem si to řekla a trápila se s tím, ale duše mě k tomu jednou dovedla a já za týden zjistila, že jsem jenom na živé stravě. Říkala jsem si, co se to děje? A ono to dál pokračovalo. Jak? Neměla jsem chuť na nic jiného než na zeleninu a ovoce. Občas na zmrzku, brambůrky a dortíčka. To si neodpustím dodnes. Jak jsem dál postupovala? Zprvu mě to vyděsilo a začala jsem se hrabat v literatuře a na internetu a hledala informace o vitamínech, bílkovinách apod. až jsem si uvědomila, že to mě žene strach. Vždyť moje duše nechce abych strádala a ona mě k tomu spolu s mým egem (jak spolupracovali) přivedla. Tak nač se bát, nač hledat co a jak. Takže chodila jsem do obchodu a ptala se sama sebe, co si mám koupit. Nechodila jsem se seznamem co potřebuji. A ejhle já začala jíst neuvěřitelné věci. Jednou jsem měla období, že 3 měsíce jsem jedla pálivé feferonky v salátu s hodně česnekem. Pak jsem se dozvěděla zpětně, že to jsem vlastně hubila parazity. Tak jsem si řekla, že jsem šikovná. Kdo by to byl řekl. Nebo jsem měla hruškové období, přestože jsem hrušky před tím nesnášela a opět jsem zjistila, že pomáhají tomu a tomu. Už si to teď nepamatuji. Není to důležité. Důležité bylo a je, že neberu žádné věci jako dogma. A nehledám informace venku a uvnitř sebe sama. Jako určité moje dogma vnímám, že nejím maso, ale i to myslím je jenom program, který časem pomine, když budu vědět, že to zvíře žilo šťastně a umřelo smířené se svým posláním. Hodně mi pomáhala jaterní očista a očista cévní (viz můj web). Tyto očisty se ke mně postupně samy dostaly a oslovily mě. Teď už si je nedělám, teď to tak necítím, ale z počátku to bylo hodně důležité pro moje játra a cévy.
Takže co říci závěrem? Za rok se mi oči zlepšily: levé o 2,5 dioptrie, pravé o 2 dioptrie. Hold stále mám strach z budoucnosti. Stále se bojím jakoby ji akceptovat tj. bojím se žít více přítomným okamžikem. Ale učím se to. Technicky to jinak probíhalo tak, že jsem ráno cítila, že si má nasadit kontaktní čočku o půl dioptrie méně než dosud. Cca týden očím trvalo, než zaostřily. Když jsem třeba udělala rychlý pohyb očí, tak jsem pak viděla rozmazaněji, ale za ten týden, když o tom budete hovořit se svým egem (raciem, tím kdo se stará o chod vašeho těla-nazvěte ho jak chcete) tak ono si zvykne a zaostří. Zkusila jsem poprvé udělat skok o 2 dioptrie, ale to nebylo ono. Ponižovala jsem to po půl dioptriích a neohrozila jsem svoji bezpečnost např. při řízení. A hlavně jsem o tom s nikým nemluvila, protože i později, když jsem to někomu řekla, tak tomu nikdo nevěřil a hned mi chtěli přeměřovat zrak a já cítila, jak začínám mít strach že moje víra selže.
Toť moje cesta. Vaše bude jiná, ale myslím, že s holistickým tj. celistvým přístupem. A takto věřím, že se dají léčit všechny nemoci. Já jiné nemám, tak nemohu soudit, ale cítím to tak. Jenom ty zkratky pro mě vhodné nebyly. Nějaké farmaka, operace apod. To u mě nebylo dobré, to jsem cítila. To moje tělo bylo dost zanesené a naopak ten přísun živé stravy potřebovalo nejvíce a né chemii. Ale jak říkám každý mám svoji cestu a jenom vy znáte odpovědi na své otázky.
Autor: Helena
