vždycky jsem ti na blízku a přesto mě přehlížíš, snažíš se mě vychovat, tak, abych byl/a podle představ okolí a ve jménu lidskosti a ctnosti, ale řekni mi sama upřímně, jak mohu doopravdy vědět, že se nemusím bát tvé zásady dodržovat, když ty sama se jimi neřídíš? Říkáš, že se mám s druhými dělit, ale ty sama druhému závidíš, říkáš, že se mám slušně chovat na veřejnosti, ale ty sama na veřejnosti pomlouváš a kritizuješ ostatní, říkáš, že ke druhým se mám chovat uctivě a slušně pozdravit, ale ty sama koukáš skrz lidi a děláš, že je radši nevidíš, maminko, prosím nezlob se na mě, chci jen pochopit, proč mi tak ubližuješ, jsem přeci kousek tebe, tvá krev, ty si mě nosila a hladila, když mi bylo zle, proč na mě vztahuješ ruku, když nechci být jako ty? Proč mě odstrkuješ, když ti chci jen vrátit pohlazení a trochu tě pomazlit? Proč ti vadí můj způsob vyjadřování, když ty sama se nedokážeš správně vyjádřit nebo se nevyjádříš vůbec? Proč mi nechceš utřít slzičky, když já ti je utírám? Proč nechápeš, že chci dávat jen smích a radost, opravdu mě miluješ????
Proč si mi tedy dala s tatínkem život, abys mě jím provázela s bolavou duší? Opravdu si se na mě těšila? Odpusť, ale nerozumím tomu, chi být sám sebou, ale nemohu, protože se ti chci zavděčit, chci tě obejmout, ale nemohu, protože zrovna něco řešíš, co se týče sousedky, chci si jen pohrát a smát se, ale nemohu, protože cítím, že jsem ti na obtíž, maminko miluji tě, ale ty to nevnímáš, stále nechápeš, že ti chci vrátit tu oporu, kterou z tebe cítím, když je mi ouvej, i já tebe chci potěšit a proto dělám to, co chceš, ale někdy už toho taky mám dost, stále mi nerozumíš? To ty si stěžuješ jak neposlouchám a já jen tiše mlčím, protože ti rozumím, to co jsi prožila ty, musím prožít i já, ale já nechci tvou bolest, chci lásku, radost a objetí:-) Zamilovala ses do mě v den, kdy jsi zjistila, že jsi těhotná, ale řekni tušila si, že až se narodím, že budeš na mě stejná jako tvoje maminka na tebe? Maminko, prosím poslouchej, co ti říkám, prosím neubližuj mi, protože já taky nechci ubližovat, jsem tu abych byl/a sám sebou, rozdával/a lásku, porozumnění, štěstí a radost a ne jen závist, bolest a smutek se zlobou bez respektu a úcty k druhému.
Takhle nenápadně pláče dětská dušička v období, kdy se formuje, kdy začíná vnímat a vždy bude opakovat to, co my rodiče děláme, odnaučili jsme se slyšet jejich tiché výkřiky a proto křičí a pláčí nahlas, a co uděláme? Okřikneme a stále opakujeme ticho, přestaň nedělej to, mám toho plný zuby až nakonec na něj vztáhneme ruku. Ptám se proč? Myslíme si, že vše děláme pro jejich nejlepší dobro, ale co když vlastně to není pro jejich dobro, ale spíš z nich tvoříme úzkostné a závistivé tvorečky, které v dospělosti budou stejní, ne li horší než my sami rodiče.
Pojďme místo bolesti v křehké dětské dušičce vytvořit úsměv a radost ze života a to tak, že se budeme chovat, tak, jak učíme své děti.
Zdroj: Helenka z FB
