Ale je to asi taky tím, že v místnosti či v bytě nebývám nikdy sama, nicméně jsem přesvědčena o tom, že mně slyší…
Teď trochu odbočím…To už jsem Ti psala, že když jsem byla malá, hrála jsem si na čarodějku, s „čarodějnými knihami“, bylinkami, atd…. Když jsem byla asi ve čtvrťáku na ekonomce, byli jsme se školou na výletě před maturitou ve Východních Čechách, byly jsme na pokoji tři holky – kámošky, čtvrtá z našeho „čtyřlístku“ – jak jsme tehdy říkaly – nejela… Jednu napadlo, že bychom mohly vyvolávat duchy (do té doby jsem o tom jen slyšela, ale slyšela jsem obě verze, že to funguje, i že to nefunguje a někdo to prostě „dělá“…), zbylé dvě jsme souhlasily, ta která to navrhla v tom byla už zběhlá, říkala, že to dělají ve vsi běžně, takže sklenička, svíčka, písmenka bez háčků a čárek rozložená do kruhu… Stále jsem měla pochybnosti (měla jsem myšlenku, že to nějakým způsobem dělá ta, co to navrhla…), ale po delším sezení a komunikaci s pár duchy, kterým jsme vždy poděkovaly za návštěvu a poslaly je pryč, pač se nám jevili nedůvěryhodní, se nám ozval jeden, který s námi „dobře“ komunikoval. Vzpomínám si jen na dvě otázky, které jsme mu položily (střídaly jsme se, otázky jsme kladly jedna po druhé, předem žádná z nás nevěděla, na co se ta která zeptá) a to: kdo bude mým příštím klukem, se kterým budu chodit (co mně taky asi tak jinýho v tý době mohlo zajímat, že???? – jen v té době???? ) – odpověď zněla: Vasek Kot…, kámoška položila otázku, už nevím, jak ji formulovala, ale šlo o naši čtvrtou kámošku, zda odmaturuje v květnu nebo v září – odpověď byla, že až v září… Poněvadž jsem žádného Vaška neznala, pustila jsem celou věc z hlavy s tím, že jsem se přesvědčila o tom, že tyhle věci fungujou, „něco“ mezi nebem a zemí je, ale asi není dobré to jen tak zbůhdarma zkoušet, že by se to asi nemělo…
Přesvědčilo mně o tom to, že ta kámoška, která s tím přišla a o které jsem si celou dobu myslela, že to stejně nějakým způsobem „dělala“ a že byly s tou druhou na mně domluvené, musela náhle od stolu odejít, pač na dveře klepal spolužák a domáhal se vstupu. Požádala tedy ducha, zda může jít ke dveřím, spolužákovi domluvit, že teď dovnitř prostě nemůže a pak se vrátí a budeme pokračovat. Svolení dostala, ona se zvedla, odešla ke dveřím a u stolu s prstem na skleničce jsme zůstaly zbylé dvě.. Sklenička začala jezdit rychleji dokola, když odešla, ale duch zůstal s námi. To mně zřejmě nejen přesvědčilo, ale i mělo přesvědčit o tom, že to ona nedělá… A potom, na některé otázky by odpověď ani neznala… Nakonec jsme se s ním vřele rozloučily a on opustil náš pokoj. Vrátily jsme se z výletu a pak už jsme se moc neviděly, pač nastalo maturitní období a maturovaly jsme každá jinak. Nicméně naše čtvrtá kámoška maturitu v květnu opravdu neudělala, udělala ji až v září. A já a Vašek? O svaťáku jsem se učila do zblbnutí, bylo hezky, tak jsem se učila venku před barákem, no a najednou přišel do naší vesničky „dávno zapomenutý“ kamarád Vašek z Kouta (vedlejší vesnice)! , který byl v té době na vojně a měl zrovna opušťák, tak se přišel podívat na koně a tak… Po úvodních slovech, jako neuč se pořád, pojď se projít, přijel jsem z vojny, dlouho jsem tu nebyl, jsem s ním šla se projít do přírody, večer jsme zašli do hospůdky, dali si adresy, pač mobily v té době nebyly (a jak to bylo krásné…) a opravdu spolu začali chodit. Na nějaké vyvolávání duchů jsem ani nevzdechla, připomnělo se mi to (určitě zcela nááááááhodou, žeeeee??????????!!!!!!!!!!!!!!!!) až když jsem se s ním rozešla – já husa hloupá, takovej hodnej kluk!!! Až po pár měsících možná letech, když jsem s ním už nechodila a vzpomínala na něj, že jsem se s ním neměla rozcházet, se mi vybavily Východní Čechy a naše duchařina…
Pak jsem se těmito věcmi delší čas nezabývala, nastaly jiné starosti, děti, rodina… Ale můj dnes již bývalý manžel byl těmto věcem taky nakloněn, měli jsme jednoho společného kamaráda, který o tom taky leccos věděl a zažil… Mé druhé setkání s duchem, bylo asi o 10 let později po tom prvním… Umřel mi brácha, vzal si život sám… Sedíme s manželem u televize, absolutně jsem neměla pojem o tom, kolik je hodin, u vchodových dveří jsme měli melodický zvonek, který vydával vždycky tři tóny, když na něj někdo zazvonil. Sedíme, koukáme na telku, najednou někdo zvoní, ale … Hele, ten zvonek zvoní nějak divně ne? Jenom dva tóny?… Oba jsme se zvedli a šli ke dveřím, za dveřmi ticho, divná atmosféra, mně leze mráz po zádech ještě teď…, manžel zahulákal: Kdo je tam? Nic… Otevřel rychle dveře, taky nic, jen závan vánku, myslela jsem si, že tím, jak ty dveře rychle vzal… Zavřel a já řekla: Brácha se se mnou přišel rozloučit… Manžel šel kouřit na WC a já se vrátila do obýváku, padly mi oči na hodiny: 00:01… Manžel přišel z WC a já jen ukázala pohledem na hodiny… Víc už jsme o tom nemluvili, nemuseli jsme, stačili nám myšlenky… To je jen střípek mých setkání s tajemnem…
Dnes mám chvíle, kdy mně docela mrzí, že jsem neviděla tu ruku, která mi byla podávána cca od mých 18ti do 38ti let, že jsem ji nechytla a nešly jsme ruku v ruce, dnes už jsem mohla být někde dál… ale vše je tak, jak to být má…,
…a proto jsem vloni poznala muže, který mi tehdy ukázal, co je to vlastně ta pravá láska, která zůstane, i když spolu už dva lidi nejsou, potvrdil mi to zcela nedávno (aniž by věděl, že mi něco potvrzuje), že to tak opravdu je, že láska a radost v srdíčku zůstává, ne proto, abychom po ní truchlili, ale proto, abychom ji rozdávali dalším, a proto taky jsem potkala Tebe, Zuzanko, abys mně nakopla , když jsem slepá a nevidím nataženou ruku…
A tak je spousta věcí, které bych Ti chtěla napsat, ale to už by byla asi kniha a ne mail, takže se loučím, pohlaď za mně Jasinka, můžeš klidně i Jasu aby mu to nebylo líto, když jsou spolu skoro jmenovci , i Grevi-Leni (líp se mi líbí, když říkám Grevi než Grev, tak snad to nikomu nevadí ) za pomoc v písmenkách,
všem přeji sluníčko v duši, úsměv na rtech a lásku v srdíčku!
Papa MTMR
Rozárka
18.5.2011