0 VÝCHOVÉ

Ve výchově dětí hraje nejdůležitější roli úsměv. Dbej tedy na to, aby se tvé dítě usmívalo. Postarej se o to, aby se smálo, aby bylo šťastné se a vyrovnané. Jako každé jiné dítě bude i to tvoje občas plakat a vztekat se. To je v pořádku. Dávej ale pozor na to, aby vždy nalezlo cestu zpět k harmonii. Nech ho, aby si hrálo. Všímej si ho. Hned od začátku.

Kdykoli se u nás koná nějaká slavnost, účastní se jí nejen dospělí, ale i všechny děti. Zatímco dospělí povídají a jedí, děti si hrají, zpívají a tancují. Nikdo po nich nechce, aby se chovaly jako dospělí. Klidně je necháme řádit.

Občas se po špičkách přikradou ke stolu a poslouchaji, o čem si rodiče povídají. Mají k nim respekt, především se však rádi pohybují v jejich společnosti. Tu a tam dojde samozřejmě i na pláč a slzy, ale jinak se spolu hodně nasmějeme. Nakonec to vyjde nastejno: ať se dítě směje, nebo pláče, obojí pozvedá jeho ducha. A právě to je smyslem výchovy: pozvedat dětského ducha, oduševňovat dětskou osobnost. Jedině oduševnělý člověk totiž přistupuje k životu s důvěrou, cítí se být v bezpečí a milován.

Všude, kde žijí děti, mají dospělí povinnost tento vývoj podporovat. Jestliže své zodpovědnosti nedostojí, vyrostou z dětí nevyrovnané osobnosti. A k čemu nevyrovnanost vede, to dnes vidíme všude na světě.

Vychováváš-li tedy dítě, ved’ ho k vyrovnanosti, zejména v prvních třech letech života. Právě tady se totiž tvoří základ budoucího vývoje, a proto musiS udělat všechno, co je v tvých silách, aby dítě našlo cestu k vnitřní rovnováze. Nemusíš znát žádné pedagogické teorie, zvládneš to i bez nich. Na světě existuje tolik teorií a knížek o správné výchově, že jsme kvůli nim ztratili ze zřetele to nejjednodušší a 
nejdůležitější. Stačí si pamatovat jediné slovo: rovnováha! Postarej se o to, aby dětský duch a tělo byly v rovnováze! Nechť dítě naplňuje své tělesné potřeby stejnou měrou jako potřeby duchovní. Přistupuj k němu s láskou a respektem, aby se obě tyto vlastnosti pevně usadily v jeho srdci. Jen ten, kdo zná cenu lásky, si může vybudovat zdravé sebevědomí.

Je bolestné se dívat, kolika mladým lidem se takové výchovy nedostává. Vyrůstají bez důvěry, lásky, respektu, cti a upřímnosti. Abychom tomu předešli, snažíme se my, Eskymáci, posilovat v dětech vnitřní rovnováhu.

Přistupuješ-li k dítěti s láskou a respektem, může se svobodně s rozvíjet. Důvěřuj mu! Dopřej mu svobodu! Dítě si samo umí vybrat správnou cestu. Když se po ní rozhodne vykročit, stůj při něm a pomáhej mu. Jakmile však zjistíš, že vyrazilo špatným směrem, jsi povinnen ho varovat. Nenech ho zabloudit do týchž slepých uliček, do nichž jsi v minulosti zabloudil také. Neposílej ho vědomě do pekla jenom žes zes tam byl sám. Tvé dítě přece nemusí získat každou zkušenost, kterou jsi získal i ty, zvláště jeli to zkušenost špatná. Jestliže sve dítě neochráníš před nebezpečím, znamená to, že k němu nepřistupuješ s láskou a respektem.

Musíš věřit! Musíš věřit tomu, že tvá láska a respekt ukážou dítěti  správnou cestu a správný směr. Musíš ale věřiti tomu, že si dítě najde správnou cestu i když mu necháš volnost. Tvoje láska a důvěra mu poskytnou oporu.
Je to stejné, jako když uvážeš mladou rostlinku k dřevěné tyčce, aby rostla rovně, tedy přímo k nebi. Něžná příchylnost dítě posílí a ono si ji v sobě ponese až do smrti. Jeho duch se pozvedne a rozkvete. Bez lásky a respektu vyroste z dítěte bytost pokroucená a pokřivená.

Jeho duch nedostane příležitost rozkvést a zlomí se jako květinka ve větru. Kdykoli takového člověka vidím, trhá mi to srdce. A s lítostí musím říci, že váš moderní svět vychovává děti právě takhle.
Když jsem byl dítě, chovali se ke mně všichni dospělí s láskou a ohledupiností. Později, jako větší chlapec, jsem už takové štěstí neměl.

Bílí mocipáni, vládcové nad Grónskem, se k nám, domorodcům, chovali přezíravě. 0 lásce a respektu nemohla být ani řeč. Tato situace mě uvrhla do strašného zmatku – zatímco doma mě všichni milovali, respektovali a ctili, ve škole jsem zakoušel pravý opak.

Kdo chce dobře vychovávat, musí také umět odhadnout okamžik, kdy má výchova skončit. Pak je nutné nechat dítě jít. Orel se o svá mláďata stará velmi pečlivě – živí je a chrání, jak nejlépe umí. Jakmile však přijde čas, vystrčí je z hnízda. Ví, že poletí. A ona skutečně poletí. Není to výraz krutosti, ba naopak: je to akt lásky, akt vědění, akt moudrostí.

0 RODINĚ

V předchozí části jsem opakovaně zdůrazňoval, že hlavním cílem výchochovy je dosažení rovnováhy. Aby se k ní dítě dopracovalo, potřebuje mít dobré rodinné zázemí. Rodina dává jeho životu pevný 
základ. A čím je početnější, tím lépe. Čím víc dědečků, babiček, strýčků, tetiček, bratranců a sestřenic je dítěti nablízku, tím víc partnerů a rádců dítě má. V západním světě se takových rodin vyskytuje málo, 
v zájmu svých dětí by si ji ale každý měl vytvořit.

Mnoha lidem vlastně ani nic jiného nezbývá. Vždyť kolik mužů bez zábran zplodí dítě, i když už dopředu vědí, že se o ně nikdy nebudou starat. A kolik žen si takzvaně „nechá udělat dítě“, i když vědí, že se s jeho otcem rozejdou. Je to smutné, ale bohužel nevyhnutelné, že se něco takového stane – nebo když rodiče předčasně zemřou, dítě nemá sourozence a prarodiče už nežijí – musejí rodiče nebo někdo jiný vytvořit dítěti rodinu. Dobrým řešením bývá  zapojení přátel.

Přátelé rodičů či pěstounů pak přebírají úlohu duchovních rodičů. Duchovní rodiče jsou pro dítě často důležitější než rodiče biologičti. To samozřejmě neznamená, že by biologičtí rodiče nemohli zaroveň plnit roli rodičů duchovních, pokud však chybějí, musí někdo přijmout za dítě duchovní odpovědnost. Čím dál častěji se také stává, že biologičtí rodiče sice existují, ale nevědí si rady, jak mají dítě vychovávat.  
V tom případě je pro dítě požehnáním, když se ho ujmou duchovní rodiče a postarají se o jeho výchovu sami. Očistí jeho kořeny až do posledního vlákénka, takže dětská duše může rozkvést. K tomu je ovšem zapotřebí, aby se duchovní rodiče důkladně seznámili s původem dotyčného dítěte a prokázali jeho rodičům i prarodičům patřičnou úctu. Pokud se to podaří, je to výborné. Každé dítě potřebuje mít pocit, že ho někdo přijal. Nejdůležitější je ale láska a respekt.

Za správnou výchovu ovšem neodpovídají jen rodiče, nýbrž celá rodina. My v Grónsku pokládáme za samozřejmé, že výchova dětí není soukromá záležitost. U vás toto pravidlo už bohužel dávno neplatí

ODPOVĚDNOSTI K DĚTEM

Rodiče mě naučili ctít stáří. Kdykoli se ke mně přiblížil starší člověk, musel jsem přestat dovádět a podívat se mu do očí. Takové bylo pravidlo. Podíval jsem se na něj, on se podíval na mě a řekl: jojo.“ Pak jsem mohl pokračovat. Jednoho dne jsem už toho měl dost. Nebavilo mě přerušovat zajímavou činnost jen proto, že se na obzoru objevil někdo starý. Při první příležitosti jsem tedy pravidlo porušil.

Babička Aanakasaa mě ovšem viděla a hned si mě zavolala k sobě. „Už to nikdy nedělej!“ řekla mi. Měla pravdu. Ten člověk žil mnohem déle než já, a mohl mi tedy leccos užitečného předat. Tehdy jsem si samozřejmě pomyslel: ten mi toho tak dá! Vždyť je to jen starý člověk, nic vic.“ Dnes vím, co pro mě mohl udělat: mohl mě poučit o životě. A proto jsem ho měl pozdravit.

Před mnoha lety jsem něco podobného zažil v Haifě. Šli jsme se s manželkou projít do přístavu. Před námi kráčeli dva staří muži, z nichž se jeden opíral o hůl a kouřil dýmku. Zničehonic se za námi otevřela
brána jednoho domu a na ulici se vyhrnul chumel školáků. Skákali a divočili, ale když doběhli k oběma starcům, zastavili se a vzhlédli k nim. Starci pokývali hlavou, řekli „Jojo“ a děti utíkaly dál. „To není
možné!“ řekl jsem ženě, „ty děti snad znají naše tradice! Věděly, že se nesluší, aby kolem těch starců jenom tak proběhly.“

Později jsem se dozvěděl, že to byly arabské děti a že v té době se ona tradice ještě dodržovala.
Vyprávím ti to, abys pochopil, jak jsou děti důležité a jakou pozornost si zaslouží. Proto výchova nespočívá jen v rukou rodičů, je to záležitost celé společnosti. Nikdo nemá tolik času, aby mohl na svou ratolest pořád dohlížet, a proto s úlevou přijme pomoc jiných lidi.

Ví, že když bude dítě vyvádět psí kusy, někdo ho zarazí a řekne mu: „No, můj milý, tohle se tatínkov nebude libit.“ Který otec dnes něco takového připustí? V dnešní společnosti panuje všeobecný názor, že výchova je soukromou věcí rodičů. Jestliže takto uvažuješ, znamená to, že utíkáš před zodpovědností. A zakazuješ-li druhým lidem kárat tvé děti, děláš hloupost. Děti jsou dar a každý, kdo se s nimi setká, má povinnost pomoci jim na cestě do života. A jedna z nejdůležitějších věcí, kterou člověk v životě potřebuje, spočívá v dodržování základních pravidel. Patří k nim třeba úcta ke stáří, jak ji dětem vštěpujerne u nás v Grónsku nebo jak jsem kdysi viděl v Haifě.

Není to nic těžkého, stačí k tomu čistota ducha a srdce. Uvidíš, že zaúčinkuje. Děti tě budou respektovat, ba co víc: budou respektovat všechny dospělé. A ty se z toho budeš radovat.
Možná si řekneš: jak toho docílit? Tyhle časy přece dávno minuly, dnešní děti jsou úpině jiné!“ Já ti ale říkám: je to možné. Jednoduše to udělej.“

Dítě sice má dva rodiče, ale pro svůj zdravý vývoj potřebuje širší společenství. Když na to zapomeneme, pak své děti ztratíme. Už jsme jich ztratili hodně, všude na světě. Zpozoruješ-li tedy, že nějací rodiče ztrácejí své dítě, pomoz jim. Seber odvahu! Vzpomeň si na svou odpovědnost. Vždyť zodpovídáš nejen za blaho vlastních dětí, ale i všech ostatních. A máš-li vlastní děti, neláteř, když je pokará někdo cizí. Ten člověk totiž nedělá nic jiného, než že naplňuje svou odpovědnost. A to si zaslouží respekt.

0 STROMECH

V mé vlasti stromy nerostou. Je tam na ně příliš chladno a větrno, takže se nemohou napřímit. Sotva se jejich mladé výhonky natáhnou k nebi, přijde bouře a zahubí je. Vlivem klimatických změn to už tak docela neplatí. Dnes už v Grónsku rostou stromy vzpřímeně. Ledový vítr sice vane pořád, stromy mu však odolávají s mnohem větší vervou.

I když je bouře přitlačí k zemi, ony se zase zvednou. Tak to jde pořád dokola. Je na to hezký pohled,    protože to tak má být.
Mladé stromy jsou ohebné, dokážou se přizpůsobit. Stejné je to i s dětmi, ani ony se nenechají tak snadno zlomit. Jsou pohyblivé a pružné po stránce tělesné i duchovní.
Znají    svou cestu, a pokud je dokážeme ochránit před ničivým větrem, vyrůstají v krásné, rovné, hrdé bytosti. Je-li strom trvale vystaven větrným bouřím, roste nakřivo, je celý pokroucený a schoulený do sebe. S duchem se to má podobně: musí-li neustále čelit vichřicím, nikdy se nerozvine do krásy a síly.

Zdroj: e-mail s přiloženým odkazem,http://www.osud.cz/sites/default/files/imagecache/miniatura_200x200/roztavt

 který mi v současné době nefunguje….ale snad se časem rozjede, protože jinde jsem tento článek na netu nedohledala..

http://www.osud.cz/roztavte-led-v-srdcich..přecejen jsem našla ještě stránku s tímto textem