– Odpusť, – prosil ji Anděl. – Odpusť a bude ti lehčeji.
– Ani za nic, – stiskla umíněně rty. – To odpustit nejde. Nikdy.
– Chceš se snad mstít? – zeptal se Anděl polekaně.
– Mstít se nehodlám. Nad to se povznesu.
– Toužíš po nějakém krutém trestu…?
– Nevím, jaký trest by byl dostatečný.
– Všichni musejí platit za svá rozhodnutí. Dříve nebo později, ale zaplatit musejí všichni… – řekl potichu Anděl. – To je nezvratné.
– Já vím.
– No tak odpusť! Zbav se té zátěže. Vždyť teď už jsou ti, co ti ublížili, daleko.
– To nemůžu. Ani nechci. Pro ně žádné odpuštění není.
– Dobře, je to tvoje věc, – povzdechl si Anděl – Kde chceš uchovávat tu křivdu?
– Tady a tady, – dotkla se hlavy a srdce.
– Jen buď prosím tě opatrná, – žádal ji Anděl. – Jed křivdy je velmi nebezpečný. Může jako kámen táhnout ke dnu a dokáže jako zuřivý plamen spálit všechno živé.
– Ten Kámen je Paměť a ta zuřivost je Ušlechtilá zuřivost, – přerušila ho. – Ty jsou na mojí straně.
A tak se křivda usídlila tam, kde řekla: v hlavě i srdci.
Byla mladá a zdravá, zařizovala se v životě, žilami jí proudila horká krev a plíce naplno vdechovaly vzduch svobody. Pak se vdala, měla děti, přátele. Někdy se na ně samozřejmě zlobila, ale zase odpouštěla. Jindy se rozzlobila a pohádala a pak zase oni odpouštěli jí. V životě ji potkalo leccos. Na svou křivdu se snažila nevzpomínat.
Uběhlo mnoho let, než znovu uslyšela to nenáviděné slovo: „odpustit“.
– Podvedl mě muž. S dětmi se ustavičně hádám. Peníze mě nějak nemají rády. Co mám dělat? – zeptala se staršího psychologa. Pozorně jí naslouchal, mnohé si upřesňoval, bůhví proč ji stále žádal, aby mu vyprávěla o svém dětství. To ji zlobilo, převáděla řeč do současnosti, ale on ji znovu vracel k jejím dětským létům. Zdálo se jí, že nakukuje do tajných zákoutí její paměti, že se snaží uvidět a vytáhnout na světlo tu dávnou křivdu. Ale to ona nechtěla, kladla mu odpor. Jenže ten hloubavý doktor na to stejně přišel.
– Musíte se očistit, – shrnul to nakonec. – Vaše křivdy se rozrostly. Přidaly se k nim další, pozdější, přilepily se jako polypy na korálový útes. Ten útes blokuje proud vaší životní energie. Proto máte v osobním životě problémy, proto vám nevycházejí peníze. Útes má ostré okraje, ty zraňují vaši jemnou duši. Uvnitř útesu se usadily a všelijak propletly různé emoce, ty vám otravují krev samým balastem a tím k sobě přitahují další, podobné.
– Nojo, něco takového já cítím, – přikývla žena. – Občas jsem nervózní, jindy zas propadnu depresi, pak bych zas nejraději všechny pozabíjela… Dobře, mám se očistit. Ale jak?
– Odpusťte tu první, tu nejhlavnější křivdu, – poradil jí psycholog. – Zmizí základna a útes se rozpadne, rozplyne.
– Ani za nic! – vzplanula žena. – To je spravedlivý hněv, vždyť to všechno se mi stalo! Mám právo cítit se ukřivděná!
– Chcete mít právo, nebo štěstí? – zeptal se jí psycholog. Ale žena mu neodpověděla. Prostě vstala a odešla. Svůj korálový útes si odnášela s sebou.
– Uběhlo několik dalších let. Žena znovu seděla v ordinaci, tentokrát už u lékaře. Ten prohlížel snímky, listoval ve výsledcích laboratoře, mračil se a kousal se do rtu.
– Co je se mnou, pane doktore? – nevydržela žena.
– Máte příbuzné? – zeptal se lékař.
– Rodiče zemřeli, s manželem se rozvádím, mám děti a vnuky. Ale proč se ptáte na příbuzné?
– No, víte, je tam nádor. Tady – ukázal jí lékař snímek lebky. – Podle laboratoře to vypadá, že je maligní. Vysvětluje to ty časté bolesti hlavy, nespavost, že se rychle unavíte… Nejhorší je, že jak se zdá, je to novotvar s tendencí k rychlému růstu. Zvětšuje se, což je špatné.
– Tak to musím na operaci? – ptala se a krev jí stydla představou, co hrozného ji čeká.
.. to ne, – a lékař se zachmuřil ještě víc. – Tady mám vaše kardiogramy za poslední rok. Máte velmi slabé srdce, bohužel. Je tam nějak podivně stísněné, nedokáže pracovat na plný výkon. Takže operaci by nemuselo vydržet. Proto musíme nejdřív léčit srdce a teprve pak…
Nedořekl a žena pochopila, že ono „pak“ nemusí vůbec nastat. Buď nevydrží srdce, nebo ji zabije nádor.
– Krevní obraz taky není nic moc. Máte nízký hemoglobin, vysoké leukocyty… Předepíšu vám léky, – řekl. – Ale sama na sobě taky pracujte. Musíte organismus dostat do nějakého relativního pořádku a zároveň se morálně připravovat na operaci.
– Аle jak?
– Kladné emoce, dobré vztahy, kontakt s blízkými lidmi. Třeba se zamilujte, proč ne? Prolistujte si album, zavzpomínejte na šťastné dětství.
Žena se jen křivě uchechtla.
– Zkuste všem odpustit, zejména rodičům, – pohlédl na ni pozorně lékař. – Člověku se tím udělá lehko na duši. Měl jsem v praxi případy, kdy právě odpuštění způsobilo zázrak.
– Neříkejte? – zeptala se ironicky žena.
– Představte si, že ano. Medicína má hodně různých pomocných nástrojů. Kvalitní péče například… Nebo starost. A taky odpuštění se může stát lékem, dokonce bezplatně a bez receptu.
Odpustit. Nebo zemřít. Odpustit, nebo zemřít? Zemřít, ale neodpustit? Je-li volba otázkou života a smrti, je třeba se jen rozhodnout, na kterou stranu se dívat.
Bolívala ji hlava. U srdce cítila tlak. «Kde chceš uchovávat tu křivdu?». «Tady a tady». Teď ji to tam bolelo. Asi se tam křivda moc rozrostla a chtěla by ještě víc. Řekla si, že se zbaví své paní a sama ovládne celé tělo. Hloupá křivda nechápe, že to tělo nevydrží, že zemře.
Vzpomněla si na ty, kdo jí tak ublížili. Na ty hlavní, v dětství. Otce a matku, kteří buď pracovali nebo se hádali. Neměli ji rádi tak, jak by si bývala přála. Nic jí nepomohlo, ani jedničky, ani čestná uznání, ani plnění veškerých jejich příkazů, ani protesty, ani otevřená vzpoura. Nakonec se rozešli a každý měl novou rodinu, kde pro ni nebylo místo. V šestnácti ji zapsali na průmyslovku s internátem, strčili jí do ruky lístek, kufr s oblečením a tři tisíce pro první dobu… Od té doby byla samostatným člověkem. A tenkrát se také rozhodla: „Neodpustím!“ Nosila tu křivdu v sobě po celý život, zapřisáhla se, že s ní také umře… a jak to tak vypadá, to se jí splní.
Ale měla děti, byla tu vnoučata, kolega v práci, který se neobratně snažil se jí dvořit… nechtělo se jí umřít. A taky – proč by měla umírat tak brzo? „Musím odpustit“, rozhodla se. „Aspoň to zkusím.“
– Rodiče, všechno vám odpouštím,- řekla nejistě. Slova zazněla uboze a nepřesvědčivě. Vzala tedy tužku a napsala: V ážení rodiče! Milí rodiče! Už se na vás nezlobím. Všechno vám odpouštím .
– V ústech měla hořko, srdce se jí sevřelo a hlava bolela ještě úporněji. Ale přesto stiskla tužku pevněji a vytrvale, znovu a znovu psala: « Odpouštím vám. Odpouštím vám.». Žádné ulehčení nepocítila, jen její podráždění se zvýšilo.
– Tak ne, – pošeptal jí Anděl. – Řeka vždycky teče jedním směrem. Oni jsou starší, ty jsi mladší. Oni tu byli dřív, ty až potom. Tys je neporodila, to oni tě přivedli na svět. Oni ti dali možnost tady být. Tak buď vděčná!
– Já jsem vděčná, – řekla žena. A opravdu jim chci odpustit.
– Děti nemají právo soudit své rodiče. Rodičům nemáš co odpouštět. To ty je musíš žádat o odpuštění.
– Za co? – zeptala se. – Copak já jsem jim udělala něco špatného?
– Sobě jsi udělala něco špatného. Proč jsi v sobě přechovávala tu křivdu? Z čeho tě bolí hlava? Jaký kámen nosíš na prsou? Co ti otravuje krev? Proč se tvůj život nevalí jako řeka, ale všelijak protéká ubohými stružkami? Chceš mít právo, nebo zdraví?
– Copak to všechno je kvůli tomu, že jsem cítila rodičovskou křivdu? To mi tak ublížilo?
– Varoval jsem tě, – připomněl jí Anděl. – Andělé vždycky varují: nehromaďte, nenoste v sobě, neotravujte sami sebe pocitem ublíženosti a křivdy. Kvasí a boptná ve vás, otravuje všechno živé kolem sebe. Varujeme. Ale když se člověk rozhodne si svou křivdu uchovat, nesmíme mu bránit. Až když se rozhodne odpustit, musíme mu pomoci.
– A můžu ještě rozbít ten korálový útes? Nebo už je pozdě?
– Nikdy není pozdě to zkusit, – laskavě řekl Anděl.
– Ale vždyť oni už dávno umřeli! Nemám koho prosit o odpuštění, jak to mám udělat?
– Jen pros. Oni tě uslyší. Možná taky, že neuslyší. Konec konců, neděláš to pro ně, děláš to pro sebe.
– Milí rodiče, – začala. – Odpusťte mi prosím vás, jestli jsem ve všem nebyla tak akorát… A vůbec všechno mi odpusťte.
Nějakou chvíli mluvila, pak ztichla a zaposlouchala se. Žádné zázraky nevnímala. Srdce naříká, hlava bolí, nic zvláštního necítila, všechno bylo jako vždycky.
– Sama sobě nevěřím, – přiznala se. – Tolik let… je to dávno.
– Zkus to jinak, – poradil jí Anděl. – Staň se znovu dítětem.
– Jak?
– Klekni si a oslov je, jako když jsi byla malá: tatínku, maminko.
Žena trochu zaváhala, pak si klekla. Přitiskla dlaně k sobě, obrátila tvář vzhůru a řekla: „Maminko. Tatínku.“ A ještě jednou: „Maminko, tatínku.“ Oči se jí rozšířily a začaly se zalévat slzami. A znovu: „Maminko, tatínku… to jsem já, vaše dcerka… odpusťte mi… odpusťte mi!“ Otřásala se vzlyky a slzy se jí hrnuly po tvářích. A celou dobu jen opakovala: „Odpusťte, odpusťte mi, neměla jsem právo vás soudit. Maminko, tatínku…“.
Bylo potřeba nemálo času, než proud slz vyschnul. Úplně vysílená seděla na podlaze a opírala se o gauč.
– Jak je ti? – zeptal se Anděl.
– Nevím. Nic nechápu. Zdá se mi, že jsem úplně prázdná.
– Opakuj to každý den, čtyřicet dnů po sobě, – řekl jí Anděl. Jako léčebný proces. Jako chemoterapii. Nebo jestli chceš, místo chemoterapie.
– Dobře. Ano. Budu to čtyřicet dnů opakovat.
V hrudi jí cosi pulzovalo a zalévalo ji horkými vlnami. Možná to byly úlomky toho útesu. A poprvé po velmi dlouhé době ji z ničeho nic přestala bolet hlava…
Zdroj: Facebook
