Na FB čtu komentáře v podobě nářků, že to není jen tak jednoduché mít se opravdově rád a podobně….
Není to tak složité…vážně ne…jen opět hledáte důvody a výmluvy proč to nemůže jít, místo toho abyste hledali cesty jak na to.
Někomu se zdá, že mít se rád…je egoistické… ani já jsem to dřív nechápala…. a cítila to podobně jako vy… nemusíte se mít ze všeho na světě nejradši, jak někteří duchovní učitelé učí a vtloukají žákům do hlavy …Můj osobní názor je takový, že dostačující a plnohodnotné pro vás a vaše okolí bude, když se budete milovat, tak jak dokážete milovat ty druhé.
Setkala jsem se s názorem, že nejvíce milovat musíme BOHA…. Na to odpovídám… BŮH je v každém z nás, v každé bytosti a ve všem… takže pokud miluju sebe…současně miluju i BOHA… pokud nedokážu milovat sebe… nedokážu milovat ani BOHA.
Zdravá sebekritika je na místě….
ale spousta lidí je přehnaně sebekritická…. Položte si otázku…proč když se nám něco podaří a můžeme být na sebe „pyšní“ a mít z toho dobrý pocit, který bychom si měli v sobě hýčkat a hrát si s ním… proč se jen poplácáme po rameni a nedbale se pochválíme. Za to když něco zpackáme… tak se dokážeme lynčovat a nadávat si i týdny. Lidičky…je to v nás …jak se k sobě budeme chovat… jak se dokážeme uznat. U druhých jejich chyby dokážeme přehlídnout….ale u sebe ne…. druhé dokážeme chválit, ale sebe ne. Zkusme se chválit a mít se rádi…tak jak máme rádi, chválíme ty druhé kolem nás…. už to je dostačující a plnohodnotné.
Přijímejme se takoví jací jsme…
s nedostatky, přijměme naše chyby…naše klady, … ty naše chyby a nedostatky jsou úžasné, protože díky nim získáváme zkušenosti a když ty chybičky pochopíme, tak sami zmizí…je zbytečné tlačit na pilu a chtít se měnit k obrazu někoho… nebo společnosti. Pokud pochopíme náš problém, naši chybu, nás nedostatek… on sám zmizí… problém je a zůstane problémem jen do doby, doku není pochopen… Pokud se necháme přetvářet k obrazu druhých… začneme se ztrácet… pak je pochopitelné, že se nemůžeme mít opravdově rádi… naše já je někde jinde než by mělo být …a tím pádem to v nás začne křičet a bojkotovat. Toto je třeba si uvědomit.
Od zvířátek se můžeme učit a od psa…
našeho věrného čtyřnohého přítele obzvlášť a nebo od těch malých dětiček, které ještě nikdo nezkazil ……takové dítě, či pes… to jsou bytůstky, které nás milují přesně takové jací jsme…nechtějí na nás nic měnit, nic od nás neočekávají, nekritizují nás… jsou rádi za naši společnost a užívají si to s námi… oni znají naši hodnotu.
Buďme vděční za to, co máme,
že máme fyzické tělo, byť není dokonalé a má třeba nějaké odchylky, udělejme z té odchylky přednost, naučme se nosit velký nos, jizvy na obličeji, nebo berličky …atd. Pokud budeme milovat sami sebe… dočkáme se lásky i od druhých…neboť co vysíláme – to se nám vrací. Milujme naši duši…milujme naši skořápku…
Věřte, že v každém z nás je část BOHA… a on je láska… nic než láska… foukněte prosím do této jiskřičky která ve vás je a nechte rozhořet oheň lásky… lásky je v současné době málo…. Každý musíme začít u sebe…pokud chceme, aby láska mezi námi zůstala… mějte se rádi, tak jako milujete druhé… milujte sebe i druhé bez toho, aniž byste chtěli někoho měnit (i sebe)… neočekávejte… pak nebudete sraženi na kolena… jen dávejte a přijímejte LÁSKU…
To je třetí krok k sebelásce, tak jak to vidím já… nejsem si jista, jestli jsem to napsala tak, abyste mě pochopili…je třeba číst i mezi řádky. Už jsem někde psala, že nemám ráda dlouhé texty a tak se snažím krátce a polopatisticky popsat do pár vět… jak je důležitá sebeláska pro náš svět.
Mějte se a smějte se…a pokud tento článek nepochopíte dnes…tak ho pochopíte v pravou chvíli jindy…až se k němu třeba vrátíte…
S láskou …….vaše Zrzka
16.8.2011
