Vždy si totiž tenhle problém najde cestu, jak to dát najevo, že něco v sobě potlačujeme. A přijít na to můžeme jen tehdy, když se nám zrovna moc nedaří. Protože jak na to člověk může přijít, když je v pohodě? Možná se ptáte, proč musíme dojít až do takového stádia. Neptejte se. Prostě to tak je. Žijeme ve vesmíru, kde na začátku něčeho nemůžeme mít všechno. To si musíme nejprve, ne až tak vydřít, ale hlavně vysnít. Takže ten začátek berme tak, jako bychom se narodili se základním procesorem, který lze rozvíjet. A jestli se tedy rozhodneme pro to, něco změnit, musíme vědět naprosto přesně, co chceme, i s rizikem, že to nebude tak jednoduché. Proto je dobré se naučit brát situace takové, jaké jsou a nechtít věci podle svého.
BEZ RADOSTI TO NEPŮJDE.
V ranném věku jsme neměli nic. Ani majetek, ani duševní bohatství. Všechno jsme získali, nebo mohli získat jen tím, že jsme se nevzdali a za každou cenu šli za svým cílem. Pokud jsme nedávali na názory druhých typu „to nejde“, nebo „to nezvládneš“. Jde jen o jejich přemýšlení. O nás nevěděj ani hovno. Když ale je člověk třeba vychovaný tak, že všechno dostane, nakonec si vytvoří program, který ho bude blokovat v úspěchu a hlavně si zvykne, že radost může mít jen tehdy, až se mu podaří opravdu něco velkého. Tedy ne jen tak z ničeho nic. A to je to nejhorší, co může být. Protože když staví někdo dům, tak musí stavět cihlu po cihle. Nikdy nemůže stavět po místnostech. Vždy, když se někdo učí lyžovat, tak nikdy nesmí vystoupat na nejvyšší kopec a šupem dolu. Namele si akorát nos. Chybama se člověk učí, takže stejně dojde k tomu, že lze jít za svým úspěchem pouze po krůčcích. A jakmile to zjistí, jakmile si uvědomí, že musí koukat na ty malé krůčky, to je pak z nich radosti. To má pak chutě jít do dalších a dalších, z kterých se stane ta cesta, na které může dojít do svého vytouženého cíle. A nemusí to být cíl. Tu radost zažívá na každém kroku, takže se nakonec svých bloků zbaví. Už jen tím, že má radost z jediného krůčku, že položil několik cihel, nebo na lyžích popojel několik metrů. S radostí prostě ví, že bude pokračovat dál a dál.
ODVAHA JE JEŠTĚ DŮLEŽITĚJŠÍ.
Ale bez odvahy ten první krůček nikdy neudělá. A čím víc bude o tom uvažovat, tím víc ho začnou přepadávat různé myšlenky. Buď negativní, nebo pozitivní. Ale kterých je víc, když je před nim něco, co ještě nikdy neobjevil? Má tedy smysl o tom přemýšlet? Je jen pár věcí, nad kterými by se měl zamyslet. Třeba myslet na to, co skutečně chce. I když to je ze začátku třeba nemožné a nevěří tomu. Jenže čím častěji bude myslet na to, co chce, tím lépe se mu tenhle dokonalej prográmek dostane do hlavy a ne-víra ho pomalu začne opouštět. A jestli si dokáže doslova nalhat pozitivní věci, tedy dostávat je do hlavy, kde se usadí, tak svůj cíl má rozhodnutý na sto procent. Musí však počítat s tím, že někdy to nepůjde naprosto tak, jak on si zrovna přeje. A pokud se s tím smíří, pak už nemusí přemýšlet o tom, jestli do toho jít, nebo ne. Prostě mu to řekne intuice a ne falešné ego, které to může jen zkurvit.
autor: Daniel Vacek
