Nevím, zda je možné tento rozhovor uveřejnit i na tvých stránkách, ale posílám alespoň odkaz.Myslím, že rozhovor je hodně zajímavý i docela dobře pochopitelný.
Měj se krásně
Maceška
2.11.2011
Ahoíček Maceško,
děkuju za odkaz…za sebe i za čtenáře a návštěvníky PRAVDIČEK. Věřím, že s aktivními odkazy na stránky odkud článek pochází nehrozí problém s uvěřejněním na PRAVDIČKÁCH….a pokud by se vystkytl, tak není problém ho stráhnout…ale věřím, že problém nebude… na stránkách je už spousta převzatých článků a zatím problém nebyl…. měj se a směj se a ještě jednou děkuju.
S láskou Zrzka
3.11.2011
Eckhart Tolle: Prostá pravda 1
Přednášky Eckharta Tolle jsou mou každodenní duchovní potravou. Každý měsíc vycházejí nové na jeho televizi ET TV, takže mám pořád co poslouchat.
Teď se ke mně dostala starší nahrávka, datovaná pravděpodobně několik málo let po publikaci Moci přítomného okamžiku, před knihou Nová Země. Možná, že její překlad udělá radost i některým z vás …
Eckhart Tolle: Prostá pravda
Překlad: Orgonet
Otázka: Osobní historii nepokládáte za důležitou, ale přesto bych se vás chtěla na ni zeptat. Jak a kde jste vyrostl, v jaké rodině?
Eckhart Tolle: Vyrůstal jsem v severozápadním Německu až do 13 let. Můj otec byl novinář, matka v domácnosti. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo 12, a můj otec se stáhl z konvenčního života a společnosti – bylo to rané stažení, předtím, než termín drop out vůbec existoval, a odešel žít do Španělska. Takže, rodiče se rozvedli, otec odešel, a já jsem byl velmi nešťastný ve škole, a ve 13 letech jsem odmítl chodit dál do školy. To byl můj jediný akt vzpoury v dětství, celkově jsem byl velmi poddajné a poslušné dítě, ale něco ve mně mi zabránilo chodit do školy, už jsem prostě nemohl, tak jsem přestal. Matka nevěděla, co se mnou dělat, a tak bylo rozhodnuto, že půjdu ke svému otci do Španělska: Otec se znovu oženil a vedl velmi nekonvenční život, pár let žil ze svých úspor, a pak tam začal pracovat.
Já jsem tedy strávil svůj -náctiletý věk od 13 do 19 ve Španělsku, takže se španělština stala mým druhým jazykem. Byl jsem vyjmut z kultury, která mě obklopovala po prvních 13 let mého života, a přišel jsem do úplně jiného prostředí a kultury, a to bylo pravděpodobně dobré, protože když někdo stráví celý život v jedné kultuře, má tendenci být podmíněn touto zvláštní kulturou, aniž si to uvědomuje. Takže tím, že jsem jako dítě žil v různých kulturách, měl jsem méně hluboké a méně rigidní kulturní zázemí.
Můj otec byl velmi nekonvenční člověk, někdo by řekl excentrický, a tak když jsem přišel do Španělska, zeptal se mě: „Chceš chodit do školy?“ Samozřejmě jsem řekl, že ne. A on řekl: „Dobře, tak nechoď do školy. Dělej, co chceš.“ A to jsem dělal, četl jsem knihy, literaturu, večer a odpoledne jsem chodil do jazykových kurzů, studoval jsem některé předměty, které mě zajímaly, například astronomii. Takže jsem vyrostl, zejména ve svých letech dospívání, bez tlaku, který prožívá většina mladých. A pak v 19 jsem odešel žít samostatně do Anglie.
Otázka: A pak jste se začal vzdělávat v Anglii?
ET: Ano. Tam mi nabídli práci, i když jsem neměl žádnou formální kvalifikaci, bylo to jako zázrak, učil jsem několik let němčinu a španělštinu na jazykové škole. A pak začalo jakési hledání, a v té době také začala moje deprese, kterou jsem periodicky zažíval, a žil jsem ve stavu narůstající úzkosti. Hledal jsem odpovědi na dilema života a žití, a hledal jsem intelektuálně ve filosofii, takže jsem začal hodně číst, a myslel jsem si, že odpovědi pravděpodobně najdu na univerzitě u profesorů. Takže jsem složil ve večerní škole zkoušky, které jsem potřeboval, abych mohl jít na univerzitu, a šel jsem na Londýnskou univerzitu, kde jsem dělal jazyky a literaturu. Pokračoval jsem v hledání, absorboval stále více znalostí, a postupně jsem si uvědomoval, že tam vlastně není odpověď na otázky života. Pamatuju se na jednoho profesora, kterého jsem měl velmi rád a chodil na jeho hodiny, obdivoval jsem ho pro jeho znalosti, a jednou jsem přišel v pondělí ráno do školy a řekli mi, že právě spáchal sebevraždu. To mě vnitřně šokovalo a uvědomil jsem si, že lidé, k nimž jsem vzhlížel v naději, že najdu odpověď, ji také nemají. Takže se moje deprese prohloubila. U zkoušek jsem si vedl velmi dobře, protože jsem usilovně studoval, bylo to ve skutečnosti ze strachu, byl jsem poháněn úzkostí. (:))))
Po ukončení Londýnské univerzity jsem asi rok nedělal nic, v tom roce jsem byl ještě nešťastnější a deprimovaný, a tehdy náhle došlo k vnitřnímu posunu uvnitř mě. Bylo mi tehdy 29 let, probudil jsem se uprostřed noci, to nebylo neobvyklé, že jsem se budil uprostřed noci a měl jsem intenzívní depresi a současně pocit strachu. To se stalo i té noci, a přišla mi myšlenka: „Už se sebou nemohu dál žít.“ Ta myšlenka se opakovala v mé mysli: Nemohu se sebou žít. A pak jsem se najednou na tu myšlenku podíval, jakoby jsem od ní odstoupil a podíval se na ni, a řekl si, že je to divná myšlenka: „Já nemohu žít se sebou. Jsem já jeden nebo dva?“ Myšlenka naznačovala, že tu jsou dva lidé: Já a druhé já, se kterým nemohu žít. Neuměl jsem na tu otázku odpovědět, jenom mi nasadila do mysli záhadu. Později mi to připomněly koan ze zenu, že tou záhadou je zastavit mysl. Například, jaký zvuk vznikne, když tleskneme jednou rukou, to je slavný koan, a na intelektuální úrovni nemá odpověď. Otázka, která vznikla v mé mysli, také neměla odpověď na intelektuální úrovni. Kdo jsem „já“, a kdo je “ mé já“, se kterým nemohu žít?
Ta otázka způsobila vnitřní posun. něco ve mně, čemu jsem tenkrát nerozuměl, se muselo oddělit od „mého já“, mého „nešťastného já“, jak jsem to později nazval. Takže došlo k nějaké vnitřní disidentifikaci „Já jsem“, které jsem později rozpoznal jako vědomi, které se oddělilo od podmíněné entity, která mi poskytovala pocit identity, „Já“. A toto „Já“ spočívalo především v nešťastném příběhu. (:))
Takže jsem pocítil, jako bych byl vtažen do nějakého víru energie, ve kterém jsem mizel. Byl v tom ještě moment odporu, a v sobě jsem uslyšel jakýsi hlas, který mi řekl: „Neodporuj ničemu.“ Takže jsem se vzdal odporu a dostal jsem se do pocitu téměř nicoty.
Z té noci si už moc víc nepamatuji, ale ráno, když jsem se probudil, otevřel jsem oči a díval jsem se po místnosti, všechno se zdálo, jako bych to viděl poprvé. Svěží, nové, živé, oknem přicházelo světlo, na stole známé předměty, které vypadaly svěže, nově a živě. Šel jsem ven na procházku, díval se kolem, a všechno se zdálo tak klidné, i doprava ve městě. Něco podivného se stalo, všechno bylo naplněno živostí a mírem, a já jsem nevěděl proč. A pokračovalo to dál, a tento vnitřní klid jako podklad veškerým zážitkům a smyslovým vjemům, i jako podklad k mému myšlení, mě vlastně už nikdy neopustil.
Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil, než jsem byl schopen vyjádřit to slovy. Později jsem začal zkoumat jiná duchovní učení, nejprve buddhismus, křesťanství i současnější duchovní učení, a velmi rychle jsem rozpoznával pravdu, která se v mnoha případech skrývá někdy za staletími kulturních přídavků, interpretací a překroucených interpretací, a mohl jsem uvidět pravdu v buddhismu i křesťanství, v původním učení, a tato učení vrhla světlo na to, co se stalo mně.
Například jsem vzal Nový zákon, kde Ježíš říká: „Mír, který překračuje veškeré chápání“. To je přesně to, co cítím, a tento mír, kterému nerozumím, co to je? Měl tedy stejnou zkušenost: náhle vznikl mír, který nebyl příčinně spojen s ničím ve vnějším světě. Nebyl způsoben žádným zázračným dějem v mém vnějším prostředí. Nezdá se, že to má vnější příčinu.
Později jsem pak navštívil učitele zenu a tak dále, a rozpoznal jsem ihned pravdu zenu, a oni mi také pomohli pochopit to, co se mi stalo, v širším kontextu.
Pamatuji si, že jsem se setkal s jedním buddhistickým mnichem, který řekl, že je třeba skoncovat s tím, že stále „musíme myslet“. Řekl: „Zen je v podstatě o ne-myšlení“. Tu jsem si uvědomil to, co jsem si kupodivu dříve neuvědomil, že moje myšlenkové procesy, i když nějaké probíhaly, se redukovaly možná o 80 procent. Už jsem tolik nemyslel. A proto tu bylo tolik klidu. Uvědomil jsem si nepřetržitý mentální hluk, jak tomu teď říkám, což je nutkavé a naprosto zbytečné myšlení, kterému se mnozí lidé nepřetržitě věnují. To skončilo.
Bylo tu ještě nějaké myšlení, mohl jsem ho použít, když jsem potřeboval, takže příležitostně myšlenky chodily sem a tam, ale byly tu rozsáhlé plochy ne-myšlení. A v těchto dlouhých pauzách a intervalech bez myšlenek zde byl nádherný zážitek vnitřního míru. Uvědomil jsem si, že vnitřní mír tu byl i předtím, když jsem ještě byl v úzkosti, ale byl prostě překryt tou úzkostí, hyperaktivní myslí.
Tohle vše se postupně vyvinulo do duchovního učení. To se pokouší ukázat lidem, že už mají uvnitř sebe to, co možná hledají vně sebe. Živost, mír, pocit hlubokého vnitřního naplnění jsou již přítomny v každé lidské bytosti jako nejvnitřnější podstata. Nejde tedy o to dostat nebo získat něco nového, o což se většinou duchovně hledající snaží. Lidé se snaží najít něco nového, co by je naplnilo – na úrovni materiální, na úrovni zážitků, hromadění znalostí, bohatství. Duchovně hledající hromadí více duchovních zážitků, s tím, že zjistí, kdo jsou, někdy v budoucnosti, a to nemůžete. Protože když vzhlížíte k budoucnosti, že tam najdete sami sebe, sami sebe již přehlížíte. Podstatu svého bytí můžete najít pouze teď.
Takže, to co se mi stalo oné noci, mi trvalo léta, než jsem to pochopil. A v procesu chápání už ke mně občas přicházeli lidé a ptali se mě. Postupně jsem získal schopnost o tom mluvit. A byl jsem schopen rozpoznat i v jiných to, čím jsem prošel, stejné dilema.
Asi jsem trpěl akutněji než mnozí jiní, to je vše. Byl jsem hlouběji ponořen do mentálního hluku, do emočního zmatku, než je normální. Ale stejný mechanismus funguje v každém.
Takže moje učení je poukázat na to, že ve vás je dimenze, která je hlubší než to, s čím se normálně identifikujete. Je hlubší než Já a jeho osobní historie, o které mnozí lidé věří, že je to, kým jsou. Rozpoznání této dimenze přichází, když uvnitř sebe uděláte místo pro přítomný okamžik, protože může přijít jen skrze vnitřní spojení s „teď“, což je sám život … (16.42)
(Podle možností hodlám pokračovat v překladu.)
Eckhart Tolle: Prostá pravda 2
(16.42) Proud myšlení se vždy zabývá minulostí a přítomností. Takže pro většinu lidi, kteří jsou stále identifikováni s myšlením, každá myšlenka obsahuje pojem „já“. Každá myšlenka vás naprosto ovládne. To znamená identifikování. Každá myšlenka, která vyvstane, se stane „mnou“. Vy si ji myslíte, a jste v ní. A tak jsou mnozí lidé vlečeni po celý den tímto proudem myšlenek. Jedna myšlenka za druhou. A v tomto proudu myšlení je myslí vytvořený pojem „já“, sestávající se ze vzpomínek na minulost a zkušeností, a věcí, s nimiž se identifikuje vaše mysl, které patří k vaší identitě. To jsou všechno myšlenkové formy. Například moje vlastnictví, moje znalosti, moje zkušenosti, nebo co mi lidi udělali, nebo co já jsem udělal lidem, věci, s nimiž se identifikujete a pak to, co vězí ve vaší mysli, se stane „já“. A tohle „já“ jsem v tu noc rozpoznal, že to není skutečné já.
Takže, je tu proud mysli, je tu identifikace s proudem mysli, a je zde možnost vystoupit z proudu mysli, tím, že vstoupíme do přítomného okamžiku.
Pro většinu lidí přítomný okamžik téměř neexistuje, protože to, co je opravdu zajímá, je příští okamžik, nebo nějaký pozdější. Žijí stále směrem do budoucnosti. Žijí stále pro příští okamžik. A nevědomě považují příští okamžik, příští bod v budoucnosti, kam se potřebují dostat, za důležitější než tento okamžik. Neuvědomují si, že pro budoucí okamžik, kam se tak zoufale chtějí dostat, dnes večer, zítra, při každé aktivitě, se potřebují dostat z každé aktivity tak rychle, jak je možné, aby se dostali do konečného bodu, a to v malém i velkém měřítku.
Nevědí, že budoucnost nemá žádnou jinou existenci kromě myšlenkové formy. Takže, když stále žijete směrem k budoucnosti, žijete svůj život tak, že jste chyceni v pasti myšlenkové reality, myšlenkových forem, které představují pro vás důležitější pravdu než bezprostřední skutečnost života, která je vždy teď. Protože váš život se skládá zcela a úplně z přítomného okamžiku. Uvědomte si skutečný význam tohoto výroku, že váš život se skládá z přítomného okamžiku, že váš život není nic jiného než tento okamžik. I když vzpomínáte na minulost, můžete na ni vzpomínat pouze teď. A když myslíte na budoucnost, můžete na ni myslet pouze teď. Ale lidé žijí, jako by přítomný okamžik byl překážkou, kterou musejí překonat, aby se dostali do nějakého lepšího bodu, který nikdy nepřijde…
Takže, to je šílený způsob života, a činí život těžkým. Činí ze života úsilí. My jsme za ty tisíce let podmíněni lidskou myslí, což byla původně nádherná věc, schopnost myslet, která v jistém bodě před velmi dávnou dobou musela vzniknout – schopnost pojmového myšlení. To otevřelo lidstvu úplně novou dimenzi a učinilo z lidstva nejmocnější druh na planetě, protože lidé nejsou nejsilnějším druhem fyzicky, ale byli schopni ovládnout všechny ostatní druhy kvůli své schopnosti myslet.
V mytologické formě je to pravděpodobně vyjádřeno v příběhu Genesis, na začátku Bible, kdy snědli ono jablko pocházející ze stromu poznání dobra a zla, aby odlišili jedno od druhého. To přijde pouze při schopnosti myslet, analyzovat, oddělovat.
To se postupně v lidech rozvinulo, až to vytvořilo problémy. Otevřely se nové možnosti, a pak po několik tisíc let myslící mysl sílila, rostla a rostla, a postupně lidé ztratili spojení s tím, co je hlubší a podstatnější než oni sami, co by se dalo nazvat bytím. Pocit živosti, hlubší inteligence, která je více než pouhé myšlenky ve vaší hlavě. Postupně lidé kvůli nárůstu myslící mysli cítit hlubší spojení s životem. Až jsme dospěli k bodu, kdy celý náš pojem toho, kdo jsme, je zakódován v mysli a v myšlenkách.
Jsme teď ve vývojovém stádiu, které bylo pro lidstvo nezbytným, a které můžeme nazvat stádium mysli, myšlení. Jsme teď v takovém bodě, že jsme naprosto ovládnuti myslí, aniž to víme. Nemůžeme přestat myslet. Což se nám jen zdá, můžeme přestat, ale pro většinu lidí to ještě není skutečností. Musejí myslet, mají nutkání myslet, a odvozují sami sebe od pohybu mysli.
My přicházíme na konec tohoto vývojového stádia, a aby lidstvo nyní mohlo jít dále, musí transcendovat – přestoupit mysl. Už nemůže být dále ovládáno myslí. Musí jít za naléhavou potřebu myslet, k vyšší úrovni, k bytí. Je to něco jako znovu získat to, co ztratilo. Ale když znovu získáte něco, co jste ztratili, získáte to s vyšším vědomím. A to je proces, do něhož jsme teď zapojeni, do něhož je zapojeno lidstvo. Protože evoluční transformace vědomí už nadále není luxusem, není už pro lidstvo jednou z možností, ale poprvé v historii lidstva je transformace vědomí nezbytností, pokud má lidstvo přežít. Protože vytváříme na planetě zmatek, vytváříme rozsáhlé peklo na planetě, která je potenciálním rájem.
Otázka: Proč jste si zvolil být učitelem?
ET: Stát se učitelem, to byla reakce na požadavky, které ke mně přicházely. Nebyla to ani tak vědomá volba, že chci nebo potřebuji učit. Prostě to vzniklo tak, že ke mně přicházeli jednotliví lidé a kladli otázky, chtěli nějakou pomoc, zajímali se o to, co říkám, prožívali po několika návštěvách vnitřní posun. To, že jsem učitel, se vyvinulo organicky, aniž bych se někdy rozhodoval, že chci být učitelem. Od jednotlivců se to vyvinulo k malým skupinám, tak to fungovalo po několik let.
Při těch setkáních s lidmi jsem si dělal poznámky o tom, co jsem tam řekl, protože ty věci byly nové i pro mě. Přicházely z toho okamžiku. Přicházely jako odpovědi na otázky lidí. Takže jsem je sbíral, a za pár let jsem měl sbírku poznámek, a některé z nich byly později zahrnuty do Moci přítomného okamžiku. Takže tato kniha je částečně výsledkem mé práce s lidmi po několik let, a částečně je to nové učení, které se vynořilo v procesu psaní.
Otázka: Prý jste byl několik let absorbován pouze bytím, a nic jste nedělal. Takže to byla taková nerovnováha ve vašem životě.
ET. Poté co došlo v onu noc ke transformaci, můj vnější život po několik let probíhal tak, jako by se nic moc nezměnilo. Pokračoval jsem v postgraduálním studiu, i když jsem u toho již nebyl plně svým srdcem, u intelektuálních snah, u analytické práce. Můj vnější život měl určitou setrvačnost, trvalo to pár let a pak setrvačnost skončila. Konec přišel, když jsem byl v Cambridge, dělal jsem doktorskou práci, trochu jsem učil, a náhle jsem si uvědomil, že to skončilo, a prostě jsem z toho odešel.
Pak následovaly dva roky, kdy jsem toho dělal velmi málo, neměl jsem vlastní domov, pohyboval jsem se sem a tam, většinu času jsem seděl prostě venku, pokud bylo dost teplo, na lavičkách v parku, procházel jsem se, to bylo v Londýně. Byl jsem tak hluboko ponořen do míru, do požehnání prostého zážitku bytí, do prostých pocitů dobroty života v každém okamžiku, že jsem zcela ztratil zájem o budoucnost, neměl jsem žádné ambice ani zájem něco dělat.
Z vnějšího pohledu se může zdát, že můj život se stal nevyrovnaným. Tak hluboko jsem byl ponořen v bytí, že jsem ztratil zájem o dělání. Dalo by se říct, že jsem na čas ztratil schopnost být ve světě aktivní. A pak se postupně ta schopnost vracela. Po nějakém čase se sama znovuustavila rovnováha. Takže teď jsem schopen být ve světě aktivní, a současně být zakořeněn v bytí. Jedno nevylučuje druhé. Ale z nějakého důvodu jsem musel jít na nějaký čas velmi hluboko dovnitř.
Možná v širším měřítku to tak musí být, že někteří lidé musí jít hluboko do bytí, prostě proto, aby vytvořili rovnováhu na úrovni kolektivního vědomí. Protože většina lidí je naprosto ztracena v dělání. Možná je třeba několika lidí, kteří jdou velmi hluboko do bytí, aby vytvořili rovnováhu. Na osobní úrovni to může vypadat, jako že jsou nevyrovnaní. (30.16)
(Podle možností hodlám pokračovat v překladu, je to více než hodina přednášky, celé úžasné …)
Zdroj: e-mail + http://putujicioblak.blog.cz + http://orgo-net.blogspot.com/
