Kdybychom byli věc – já třeba mobilní telefon, Vy notebook – považovali bychom za samozřejmé, že čím inovovanější verzi představujeme, tím jsme lepší, rozvinutější a propracovanější. U lidí to tak není. Zkušenosti nás sice učí, každý žijeme už x-tý upgrade svého života, ale zjišťujeme, že s novými záplatami naopak ztrácíme přednosti, které jsme měli, a získáváme mnoho nevýhod, které jsme v raném stadiu, dětství, neměli. Jak je to možné? Kde se vzala ta systémová chyba? Kde vytrácíme to, co v budoucnu potřebujeme?
Mark Zuckerberg (29 let, 25 miliard dolarů) a Larry Page (41 let, 29 miliard dolarů) se rozhodli ve svých firmách, ve Facebooku a Googlu, angažovat stále více děti. Mysleli si, že to nebude potřeba. Jenže technologické firmy (tak jako všechny ostatní) potřebují neustále překvapovat, posouvat hranice možného i nemožného, nabízet něco nového až nepředstavitelného, vidět skoro za roh, zaujímat trh a mít náskok. Zjistili, že dospělí páprdové toho nejsou schopni.
Upřímně, co s dospělým? Má více vědomostí, rozhledu a zkušeností než dítě, ale to není žádná zvláštní zásluha, to je nutnost a samozřejmost daná věkem. Každé dítě do toho časem doroste. Naopak málokterý dospělý je schopen nabídnout to, co děti. Než se dostanu k tomu, co, připomenu jeden příklad:
Téměř 16 000 čtenářů sdílelo článek o 11letém školákovi z Mníšku pod Brdy, který se rozhodl vydělat si na vlastní počítač sušením a prodejem jablečných křížal. Zajímavější než kluk sám byly žlučovité reakce dospělých: Co hygiena? Co živnostenské oprávnění? Platí daně? Tím si nevydělá! Proč o tom píšete? Byl to první článek, který více vyprávěl o lidech, kteří ho četli, než o člověku, o němž byl. Samé překážky! Vytáčky! Samé NE, nemožné, aby mu to vyšlo! A malý Tomáš Vejmola se smál, dál sušil a říkal: ANO, jde to! A – vyšlo mu to.
Nenarodil se génius. Usilovné dítě je téměř každé. Ano, ve srovnání s jinými dětmi představuje průměr. Ale ve srovnání s dospělými naprostý nadprůměr.
Co Vám řekne dospělý, když mu navrhnete, ať suší křížaly? „Mám moc práce.“ A když práci nemá, „je to blbost / přílišná dřina, ani to nebudu zkoušet.“ A že to vyšlo dítěti? „Náhoda, korupce, marketing.“ I proto si jsem jist, že budoucnost patří dětem, ne „dospělým“. Pozor, neškatulkuji podle věku. Ale podle myšlení. I dítě se může chovat přestárle, tudíž nudně a nezajímavě, tak jako dospělý v sobě může objevit pozitivní a konstruktivní dítě. A sám z toho profitovat. Proč?
Zajímá Vás 6 rozdílů v myšlení dospělých a dětí?
1) Dospělí předem vědí, co nejde, i když to nezkusili. Děti věří, že jde všechno.
Posaďte dítě do lavice a dejte před něj úkol. I když ho nikdy neřešilo, věří, že nějaké řešení má. To, že ho momentálně nevidí nebo při současné úrovni znalostí není schopné najít, pro něj neznamená, že řešení neexistuje. Snaží se na něj přijít, a i když to nedokáže, nevylučuje, že na něj přijde někdo jiný.
Zvedněte dospělého na gauči a dejte mu úkol ze základní školy. Jeden vlak vyjel z bodu A, druhý z bodu B. První jede rychlostí X, druhý rychlostí Y. Za jak dlouho se potkají? – a tak podobně. Dospělý změní výraz a začne burácet: „Dej mi s tím pokoj. Teď nemám čas.“ A popadne dálkový ovladač na televizi.
Pro děti je snadno představitelné, že se stanou kosmonautem či popelářem. Dospělí vždycky vědí, čím je dobré se nestat, i když s danou prací nemají zkušenosti – mají přece domněnky! Jak by pro někoho mohlo být naplňující dělat něco bez ohledu na plat? Co je pro děti zajímavé, pro dospělé je naivní. Co je pro dospělé riskantní a namáhavé, pro děti je lákavé a zábavné. Co je pro dospělé jistota, pro děti je nuda. Nikdo se tak nerozchází v názorech na život a hodnoty jako dítě a dospělý. Škoda. Pro děti neexistuje nemožné. Jsou ochotny zkusit a usilovat o cokoli. Mají výjimečné vidění světa. Byly by úžasní podnikatelé a vizionáři, kdyby na ně dospělí neměli takový destruktivní vliv.
2) Dospělí vědí, co je správné. Děti vědí, že je to nudné.
Dospělí jsou nejsměšnější v tom, co považují za správné. „Říkali to v televizi, psali to v novinách…“ Jsou nejzmanipulovanější komunitou. Jako kdyby od komentátorů zpráv potřebovali nejprve předžvýkat, o čem mají přemýšlet.
Nic není tak účinné jako předvolební billboardy. A víte, proč? Dospělým stačí jedno bezpohlavní heslo a jdou volit. Každé čtyři roky se diví, koho to zvolili.
Dospělí hltají reklamy. Dozvídají se v nich, co je „výhodné“, co je „zdravé“, kde si půjčit. Sledují seriály a společenské pořady, aby zjistili, jak se má žít, kdo je podle názoru televize celebrita, jaké zvířátko má doma a co je „in“ v šatníku.
Dospělí neváhají nosit značkové oblečení a ještě za velká cizí loga platit. Jsou tak ochočení, že „protože to říkala herečka v televizi“, dětem bezmyšlenkovitě kupují nezdravé pokrmy a nápoje s éčky. Protože se to „má“, i děti už oblékají do šedých uniforem. V dospělém světě je správným ten, kdo dodržuje normy a nevybočuje, a úspěšným ten, kdo poslouchá. Pak má zajištěn kariérní postup. V dětském světě je takový člověk nudný a nezajímavý. Inu, jsou ještě hloupé.
Dospělí se raději odnaučili být kreativní, mají zajetý režim, a ten považují za jediný správný. Řekněte dítěti, ať namaluje žábu. Dospělý by nejdříve sáhl po zelené pastelce. Jenže v dětském vidění světa může být žába klidně růžová, pokud má dítě „růžové období“. Nemusí dokonce vůbec vypadat jako žába, a přesto to žába je. Může mít pruhy i puntíky, proč ne? Nebýt dítěte, auta jezdí dodnes jen tmavá, protože se to zdálo jako jediné možné, jediné správné, totiž konzervativní. Dítě přimělo designéry pohrát si nejen s tvarem, ale i s barvou.
Dospělý zmuchlá papír, kde je růžová žába. Dítěti se ale takový obojživelník třeba líbí víc. Pro Zuckerberga a Page jsou děti spásou. Vidí svět ne takový, jaký je. Ale jaký by mohl být. Tedy rozvinout ho. Rozbít nudu. Vnést oživení. Ostatně lidé jsou spolutvůrci pokroku. Ale říkejte to dospělým, nepochopí to.
Teprve až růžovou žábu doporučí v reklamě, znalecky zabručí: To je ono!
3) Dospělí nevěří, že něco významného ve svém životě ovlivní. Děti nepochybují, že jsou strůjci své spokojenosti.
Odnepaměti platilo: Aby státní zřízení vydrželo, je nutné mít lidi na provázku. To věděli nejen komunisté, ale už i římští císaři. Nic neovlivníš, nic nezměníš, nemá cenu se o nic snažit – dospělí, kteří to vytrubují, jsou nejlepší tlampače režimu. A je jejich chybou, že si nejdou na úřad pro příspěvek na tuto agitku.
Naopak, člověk může ovlivnit absolutně všechno, na co stačí. Děti to chápou. Za pětkou nebo poznámkou nikdy nevidí zkorumpovaného učitele. Nerozumí, proč by dle rodičů měly být někým jiným, studovat školu, kterou si přejí rodiče, mít hračky, jaké jim vyberou rodiče, následovat cíle, jaké si představují rodiče. Děti nejenže vědí, co je pro ně dobré, ale vědí to daleko lépe než jejich rodiče.
Berou, že za chybu se platí a jsou zvyklé na výprask. Věří svému instinktu a mají vytrvalost. Když dítěti spadne věž z kostek, začne ji stavět znovu. Možná se vztekne, ale jde do toho znovu. Zkouší to bez ustání. Když se dospělému sesype život, ihned ví, kdo jiný za to může. Kdyby dospělí stavěli věž z kostek, budou mít jasno, kdo do ní určitě foukl, tipuji: nadřízený, soused, Klaus, Putin.
Dospělí vědí, že za své neúspěchy nemohou. Proto nevěří, že ani k úspěchu mohou dojít sami. Svěřují se sázkovým kancelářím a výherním automatům, modlí se k Bohu, protože přece – propánakrále – není možné, aby něčeho velkého dosáhli bez vyšších sil! Ostatně, viděli jste, že by se dítě modlilo? A zažili jste, když mu nevyhovuje počet teček hozených na kostce? Jednoduše tu kostku vychytrale pootočí. Nečeká na Boha, vítr ani příští volby. Jedná teď.
Mimochodem, všimli jste si, jak reaguje rodič, když dítě neuspěje? Na vině je samo. A když uspěje, patří zásluha také rodičovi. To on ho přece vychoval!
4) Dospělým ani velké radosti nestačí k tomu, aby se cítili šťastni. Děti jsou šťastné maličkostmi.
Děti mají neomezenou fantazii a jsou spontánní. Nedělá jim žádný problém, aby byly šťastné. Radují se z maličkostí, a proto stačí málo, aby vykouzlilo úsměv na jejich tváři. Cena předmětu nebo zážitku nehraje žádnou roli.
Dospělí jsou velmi nároční. Nestačí jim, že jsou zdraví, s kamarády. Nestačí jim, že si mohou koupit cokoli se jim zamane – na rozdíl od dětí. Nestačí jim, že se nemusejí učit. Že si mohou dělat ve volném čase co chtějí, aniž by se někoho museli ptát. Dospělým zkrátka, když se zaseknou, nestačí vůbec nic.
Když se dospělý zahledí do peněz, je mu jasné, že vždycky může mít peněz víc a žádné množství není dostatečné. Výsledek: nešťastný.
Když se dospělý zahledí do věcí, třeba do nových aut, zjišťuje, že ať utrácí sebevíc, každé auto zestárne a přestane být in. Stejně tak platí, že žádný dům není tak zajímavý jako sousedův. Natož manželka. Výsledek: nešťastný.
Zeptejte se, co potřebuje dítě, aby bylo šťastné. Někdy jednu čokoládu. A když nejsou peníze, tak alespoň čas, který mu věnují rodiče. Což je ovšem sci-fi.
5) Dospělý ví, co by měl dělat, aby byl spokojenější, ale nedělá to. Dítě taková komplikovanost nenapadne.
Děti jsou jednoduché. V tom mají hlavní přednost. Jdou nejkratší cestou k cíli.
Dospělí si museli vymyslet slovo, které vystihuje jejich chování, a to tak těžko pochopitelné a vysvětlitelné, aby děti daly pokoj. Jaké že to je? Dospělí jsou sofistikovaní. Znamená to, že jsou tak složití, že ani sami sobě nerozumí.
Dospělý ví, že ho zabíjí chlast a kouření. Ale chlastá a kouří. Ovšem – nedejbože, aby to dělaly děti.
Dospělý ví, že se má hýbat a nemá se přejídat, když chce hubnout. Ale válí se a cpe se. Ovšem – nedejbože, aby cukrátko před spaním chtěly děti.
Dospělý ví, že nemá smysl marnit čas lidmi a činnostmi, z nichž je nešťastný. Ale dělá to dál. Ovšem – nedejbože, aby dítě prožívalo nešťastnou lásku. Okamžitě ji skonči a nebul, jsi srab!
Dospělý má plná ústa rad, jimiž se neřídí. Vlastním příkladem učí děti lhát, podvádět, nedodržovat slovo. I když se později ukáže, že radil špatně, nebo že bylo možné to, co považoval za nemožné, pokaždé má výmluvu, aby se vykroutil, případně uplatní jednoduchý nástroj – právo staršího = „chytřejšího“.
Dospělí jsou v jádru pokrytci a zbabělci. Uvážíme-li, že takovým je svěřena výchova dětí, nemůžeme se divit, co z nich může vyrůst. Proto jsem šťastný za každou výjimku, dospělého s duší dítěte, který dělá právě to, co dělat chce. Bez ohledu na to, co si o tom společnost nebo okolí myslí. Který je s lidmi, s jakými chce být, i sám sebou. Který vlastním jednáním sám sebe nepopírá.
Když Walta Disneye vyhodili z novin, protože podle vydavatele „neměl fantazii a kreslil samé blbiny“ (v překladu to znamenalo: Nekreslil reálný svět), Disney na to reagoval slovy: „Proč bych kreslil svět, jaký je, když existuje fotoaparát? Ruka je výkonným orgánem fantazie. Proč bych tedy nemohl kreslit svět, jaký by mohl být?“ Jen tím, že se nedal odradit, vznikl největší pohádkový průmysl. A je paradox, že v Disneyově světě je i dospělým daleko lépe než v reálném.
Ještě se divíte, že Zuckerberg a Page hledají inovátory raději v dětech?
6) Dospělý žije buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Dítě zásadně přítomností.
Dětský mozek je flexibilnější. Pracuje rychleji a nápaditěji. Dospělí se hájí, že je to mládím, neopotřebovaností. Nesouhlasím. To není o věku, ale přístupu.
Děti dokážou přehodnotit svůj postup jednoduše a rychle. Dívejte se jim někdy pod ruce, když sestavují třeba stavebnici. Co nefunguje, to ještě v té sekundě zavrhnou a už se k tomu nevracejí. Dospělí se léta hrabou ve hnijící minulosti. Upíjejí se z toho, co se stalo a nepovedlo. Žijí v minulosti, nevěří budoucnosti. Děti znají jediný čas – přítomnost. Co se jim líbilo v minulosti, chtějí zopakovat v přítomnosti. Je nezajímají sliby, co bude. Je zajímá, co JE. Ukázaná platí.
Dítě, má-li sebedůvěru a volnost, dokáže nabídnout dospělým neuvěřitelné pohledy a odlišné perspektivy. Pár dětských očí neustále pohlíží k obzoru s otázkou „Co kdyby?“ To je hnací motor, který obstaral, že se dítě z totální nuly a neumětela, tedy novorozence, který uměl jediné – dýchat -, vyvinulo během několika málo let v inteligentní bytost. Proč stejný rozvoj nepokračuje i potom?
Kde se dospělý zadrhne? Proč přestane usilovat o poznání? Rozhlédněte se kolem – copak si již všichni dospělí připadají dokonalí postavou, charakterem, znalostmi i zkušenostmi? Nebo to už nemá cenu se zbývajících padesát let o něco snažit? To už jako má být všechno, co jsme chtěli předvést? Jsme už tak unaveni svým životním dílem, že se dokážeme jen rozvalit na gauč k televizi?
Co se vlastně s dospělými stalo? Povím Vám co.
Svět by měl fungovat tak, že dospělí se snaží maximálně růst, aby měli svým dětem co předat. Jen tak je možné, aby každá další generace byla moudřejší, protože převezme vědomosti té předchozí, dojde dál a sběr svých znalostí opět předá. Ale zamysleme se, co předává současná generace rodičů:
Prachy jsou všechno.
Všichni politici kradou.
Kdo nekrade, okrádá rodinu.
Devastuj planetu.
Nic nezměníš.
Všichni bychom potřebovali v sobě probudit dávné dítě. Vrozený smysl pro údiv. Touhu podělit se o radost s druhým. Znovuobjevit radost, vzrušení a záhady světa, ve kterém žijeme. Bavit se hledáním a vzděláváním. Pracovat na sobě. Nečekat, že nad námi bude neustále svištět bič, který nás dokope k učení. Mějme nad sebou bič, i když už v žádné škole nejsme a rodiče nám už nechtějí mluvit do života. Cepujme se, jako kdybychom cepovali vlastní děti.
Nedopusťme, abychom dvacet let rostli a zbývajících šedesát let stagnovali či degenerovali. Dospět nesmí znamenat skončit, rozvalit se na kanapi ve své zóně pohodlí a zlobit se, že nám pečení holubi nelétají do úst. Nebuďme fotři.
Proto až Vám někdo posměšně řekne „Chováš se jako dítě“, oslavte to.
Ostatně, na rozdíl od dětí můžete čímkoli.
Zdroj článku: www.firstclass.cz
Převzaté ze stránek http://esterdavidova.com/
