Jako psycholog jsem se denně setkával s lidským utrpením. Ještě teď se mi vybavují konkrétní příběhy, při nichž bývalo na skupině hrobové ticho: Osudy týraných žen, kterým kdysi někdo zničil sebevědomí. Pacientek, které se léta nemohly vymanit z moci nepříjemných okolností. Lidí, kteří tolik toužili po ocenění a vlídném slovu. A aby se měli aspoň trochu lépe.
Nedělám si iluze, že jsem jim byl schopen – obzvláště v úplných začátcích mé terapeutické praxe – nějak významně pomoci. Jejich životní zkušenosti byly neporovnatelné s mými. V mnoha případech to byly velmi moudré duše a já byl šťastný za každou chvíli, když jsem se od nich mohl učit. Ale bylo tu ještě něco.
Nejenom v léčebně, ale i mimo ni, mě osud začal obdarovávat setkáními tak pozoruhodnými a výjimečnými, že bylo těžké si zvykat, že si něco takového zasloužím. Přitom to byli kolikrát ti nejprostší a nejskromnější lidé. Míval jsem často husí kůži. Přímo před mým zrakem se začala odkrývat realita, která až brala dech. Jako by ten nejlepší možný život, o kterém většina z nás sní, byl mnohem blíž, než si vůbec dokážeme představit!
Dovolte mi ukázat pár jednoduchých „fíglů“, které nám mohou život pozvednout na zcela novou úroveň. Dovolte mi seznámit vás alespoň s některými z těchto báječných a inspirujících lidí a podělit se o jejich tajemství.
Víte, já se totiž nesmířím s tím, aby byla špatná nálada pokládána za normu. Aby bylo zcela běžné, dělat si s něčím starosti. Aby někdo věřil, že si nezaslouží obdiv za to, jaký je. Kéž bychom nikdy a nikomu nedovolili vzbuzovat v nás pocit viny a považovat cizí názor za hodnotnější, než hlas vlastního srdce!
Jsem nadšený, že vás s těmito lidmi mohu nyní seznámit. Možná vám jejich poselství a to, co a jak v životě dělají, bude připadat banální. Však také naše známá herečka, paní Květa Fialová, jednou řekla, že štěstí je ve skutečnosti to nejjednodušší, co je. Patent na něj proto nemá právo si přivlastňovat jakákoliv náboženská skupina, sekta, terapeutický směr, ani vědecká komunita.
1.) DÁVEJME – A NEJLÉPE V SITUACI, KDY SE TO OD NÁS NEJMÉNĚ OČEKÁVÁ (SRDCE NA DLANI – prof. Vladimír Smékal).
Na toto setkání nikdy nezapomenu: Profesor Smékal, ačkoliv měl skoro celý den zkoušet studenty psychologie, si na mě – v záplavě celé řady dalších povinností – udělal ještě předtím, časně z rána, čas. Asi dva roky po ukončení svého studia jsem potřeboval jen rychle něco zkonzultovat, proto jsem zaklepal na dveře jeho pracovny.
„Dáte si, Jiří, se mnou čaj?“ překvapil mě hned v úvodu. Po velmi příjemné půlhodince, během které mi stačil půjčit domů jednu knihu, mi podal ruku – s odzbrojujícím, dobrotivým úsměvem a slovy: „Já vám moc děkuji, že jsem vás mohl hostit.“ Byl jsem v naprostém šoku! Představte si, že vám někdo tak vážený věnuje třicet minut svou pozornost a nakonec vám za to ještě poděkuje!
Je znám případ, kdy pomoc sousedům s úklidem a vyklepání jejich koberce zachránilo jednoho muže před spácháním sebevraždy. Obzvláště když je nám hodně zle, tak pomůže někoho obdarovat nebo mu zpříjemnit den. Dávání je nakažlivé. A když dáte více, než se od vás očekává, představte si, jak překvapivý úsměv na tváři dotyčné osoby vyvoláte…
2.) CHCEME-LI BÝT SYTÍ, MUSÍME SE NAJÍST. CHCEME-LI PROŽÍT TEN NEJLEPŠÍ MOŽNÝ DEN, MUSÍME SI RADOST SAMI VYROBIT. (ZÁCHVAT SMÍCHU HNED PO PROBUZENÍ – dvě babičky z jednoho brněnského domova důchodců).
„A panáčku, hlavně nikde nepište naše příjmení, jo?“ prosila mě a sugestivně chytla za rukáv skoro devadesátiletá stařenka, když jsem s nimi v jejich pokoji dokončil dotazník životní spokojenosti.
Tohle byste v Domově důchodců nečekali. Zažil jsem spoustu moudrých seniorů, ale nic se nevyrovná paní, která každé ráno vymýšlí „písničky“, aby sobě a své spolubydlící prozářila den. Na žádném pokoji jsem se tolik nezasmál. Přijdete vyplňovat dotazník a někdo na vás spustí: „Anička – dušička. Kdesi volá. Byla jsem v pelechu – hledala jsem blechu.“
G. B. Shaw jednou prohlásil, že nejvíce se daří v životě lidem, kteří když ráno vstanou a nenajdou-li to, co chtějí, tak si to sami vytvoří. Mrzí mě, že se ještě i dnes – zejména mezi ryzími materialisty a náboženskými fanatiky – najdou lidé, kteří nám budou tvrdit, že tvořit si sami svou náladu a úspěch, není v naší moci.
I když žijeme v Domově důchodců nebo koncentračním táboře (o tom by mohl mluvit dnes už zesnulý vídeňský logoterapeut V. E. Frankl), můžeme i přesto najít svůj životní smysl. Všichni si umíme představit lepší místo k životu, ať už jsme nyní kdekoliv. Je ale v našich silách, místo hledání lepšího místa, udělat lepším místo, kde se právě nacházíme.
3.) NEBOJME SE VYJADŘOVAT SVÉ NEGATIVNÍ EMOCE (MISTR PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU – Dorotka Buryšková).
Většina depresí a obtížných životních situací je, podle mého názoru, nahromaděný a nevyjádřený odpor. Děláme ústupky druhým (ačkoliv nechceme), vykonáváme cizí příkazy (ačkoliv se něco v nás příčí), setrváváme z pohodlnosti ve vyježděných kolejích (ačkoliv nám intuice jasně říká, co máme dělat). Někteří lidé prožili tak hluboké trauma, že aby se uchránili před bolestí nebo domnělým zesměšněním od ostatních, snaží se své emoce potlačovat.
Dorotka je fenomenálním příkladem mladé dámy, v jejímž obličeji můžeme během několika málo okamžiků spatřit hned několik emocí. Nejsou jí ani čtyři roky, a tak ji tato společnost ještě nestačila psychicky zmrzačit (má velmi oduševnělé rodiče, a proto věřím, že se tak ani nikdy nestane).
Když se jí něco nelíbí, dokáže se střelhbitě rozčílit a začít brečet. Vyzařovat vztek celý svým tělem. Pláče, snaží se vám vysvětlit, proč a pak ji něco náhle upoutá, ani nedokončí větu a na tváři se jí rozhostí blažený úsměv.
Proto jsou děti tak krásné. Protože jsou v souladu.
Stejně jako naši domácí mazlíčci a celá příroda.
Osobně doporučuji učit se souladu od dětí, od zvířat; od lidí, kteří dělají, to co mají rádi, od umělců a slavných osobností (kteří svůj potenciál z dětství naplnili). Dnes už existují také techniky, jak se během dne na tento soulad a proud harmonie napojit a zažívat ho co nejčastěji.
4.) „KDYŽ PŘIJDE ZLO, TAK HO ZKUSME OBEJMOUT. POLEKÁ SE A UTEČE.“ (MÍT VŠECHNO RÁD – Květa Fialová).
Při setkání s paní Květou Fialovou jako bychom vstoupili do jiného světa: čas začne plynout úplně jinak, každá chvíle se nám začne jevit jako posvátná a pokud jsme si mysleli, že máme nějaké problémy, ve světle její moudrosti nám začnou připadat nicotné.
Když jsem byl u paní Fialové vůbec poprvé, úplně mě dostalo, že ona žehná i svým nemocem! Onemocní-li, dokonce si se svými bacily povídá: „Holky, kluci, vy jste tak hezcí. Pojďme, domluvíme se. Já vás mám tak ráda! Jste miláčci, že jste za mnou přišli. Mějme se rádi.“ Hleděl jsem na ni s otevřenou pusou, mezi tím, co svou myšlenku dokončila: „Snažím se i k bacilům chovat s láskou. Oni vlastně ke mně přišli na návštěvu.“
Vážím si velmi lidí jako je paní Fialová, kteří předběhli svou dobu: My totiž většinou, když se nám něco nepříjemného stane, nadáváme. Nenapadne nás, že se nám třeba nemocí snaží tělo něco říct!
Květa Fialová mluví z duše lidem, jimž po překonání těžké choroby došlo, že jejich nemoc byla tím nejlepším, co je v životě potkalo. Změnili pohled na život, což by se bez toho aniž by onemocněli, nestalo.
Zkušenost navíc ukazuje – byť je to paradox – že nežádoucí situaci můžeme často nejrychleji vyřešit tím, že ji zcela přijmeme. Jak také v jednom rozhovoru paní Fialová řekla: „Když přijde zlo, tak ho zkusme obejmout – lekne se a uteče.“
5.) NIKDY NEMĚJME POCIT, ŽE SE USMÍVÁME DOSTATEČNĚ! (BEZ ÚSMĚVU ANI KROK – Veronika Trčková).
O tohle vás rozhodně nemohu připravit. Miluji smích. Dobrou náladu. Mám rád lidi, kteří se na svět usmívají. Určitě ve svém okolí znáte pár takových.
Ale to jste ještě nepotkali Veroniku!
Když s ní jste na veřejném prostranství (obchodní centrum, ulice, a dokonce i úřad) a ona uslyší hudbu z rádia, klidně vás chytne za ruku a začne s vámi tancovat; dobrou náladou vás nakazí natolik, že se pak usmíváte snad i ve spánku a hlavně vám stále posunuje vaše hranice: Proč se usmívat na svět jenom trochu, když můžeme víc?
Pak také možná zjistíte, že lidí, kteří se začnou usmívat na vás, přibývá…
Kdyby měla sama Veronika zformulovat slovy to, co sama žije, jsem přesvědčen, že by nám řekla: „Stále se usmívejte. Bude dobře lidem kolem vás a vám nakonec také.“
6.) NEJLÉPE NÁM JDE TO, CO NÁS NEJVÍCE BAVÍ. DĚLAT NĚCO, K ČEMU NEMÁME VZTAH, JE PLÝTVÁNÍ ČASEM A VLASTNÍM TALENTEM (NAKAŽLIVÁ SÍLA NADŠENÍ ANEB JAK SE NEJRYCHLEJI NAUČIT CIZÍ JAZYK – Jirka Brychta).
Možná to znáte sami: dáváte si předsevzetí, jak budete více cvičit, učit se cizí jazyk nebo jak začnete pro sebe něco konečně dělat. A buď svůj úmysl donekonečna odsouváme, nebo toho pak po pár týdnech necháme.
Já sám jsem více než deset let z nepochopitelných důvodů nepoužíval na gymnáziu naučenou angličtinu. Cítil jsem to jako svůj handicap a všechny pokusy, znovu se „do toho dostat“ selhaly. Než jsem potkal Jirku Brychtu.
Když se ho na kurzu jedné netradiční jazykové metody o přestávce zeptala studentka, jak to udělat, abychom se naučili angličtinu co nejdříve, stručně to vysvětlil: „Je mnoho cest. Můžete číst zjednodušenou četbu, můžete si udělat kartičky s frázemi nebo poslouchat CD s cvičeními. Ale když si z toho uděláte zábavu, budete to umět úplně nejdřív.“
Jirka vás dokáže pro angličtinu nadchnout. Doslova vás svým přístupem strhne. Z každé jeho věty čiší, jak má tento jazyk rád. Husí kůži jsem v jeho hodinách míval téměř neustále – mnoho studentů začalo číst a učit se anglicky jen díky němu.
Věřím, že jedině to, co děláme s láskou, má smysl.
Můžeme tím někomu změnit život. Tak jako Jirka Brychta.
7.) DEJME DO TOHO, CO DĚLÁME, CELÉ SVÉ SRDCE!(MILOVNICE ZVÍŘAT – Šárka ze Sedmi poselství)
Hlavní hrdinka mé knihy Sedm poselství mě odjakživa udivovala svým oprávněným sebevědomím: „Mně na co šáhnu, to mi jde.“ Svými obrazy strčila ve třídě každého do kapsy, vyhrála Rozjezdy pro hvězdy (TV pořad s K. Šípem), ale přesto odjakživa věděla, že chce a musí pomáhat zvířatům. (Pozn.: V románu jí připadla role studentky psychologie – v reálném životě jsou pro ni vším právě zvířata.)
Ještě jako malá holčička své mamince vysvětlovala, že o slávu a o to, aby z ní byla muzikálová hvězda, rozhodně nestojí: „Maminko, ty si myslíš, že když na planetě nastává 6. etapa vymírání živočišných druhů, že já budu stát někde na pódiu, jak kráva a zpívat?!“
Šárka nás učí rozhodnosti a tomu, že chceme-li v životě dělat něco opravdu pořádně, často se musíme něčeho jiného vzdát. Nebo-li, jak říká Jack Canfield: „Říkejme NE dobrým věcem, abychom mohli říkat ANO skvělým věcem.“
Někdy ale není lehké rozpoznat, co je pro nás to „skvělé“ – co je vlastně naším posláním. Ve slavné české pohádce Princové jsou na draka, dostává Honza, budoucí král, od své matky tuto radu: „Člověk musí v životě moc hledat. Hledat to, na co by se mohl spolehnout. A když to najde – a může to najít kdekoliv – třeba sám v sobě – tak se toho musí držet. Honzo! Pevně držet!“
Pokud tedy nemáme ve věcech jasno a nevíme, co je naším úkolem – hledejme odpověď, dokud ji nenajdeme.
8.) ZŮSTAŇME NOHAMA NA ZEMI A BUĎME DRUHÝM UŽITEČNÍ (DŮSLEDNOST V PRÁCI – primář Svatopluk Sedláček)
„Snažme se dělat věci nejlépe na světě“, řekl kdysi Tomáš Baťa – pan primář ho v něčem připomíná.
Ukazuje nám, jakou hodnotu má dobrá a poctivá práce. Nepoužívá prázdná slova. Zbytečně nefilosofuje. A přitom má dar formulovat své myšlenky tak, že vám uvíznou v paměti.
Jednou ráno, když právě přicházel na oddělení, jsme se potkali na chodbě. Den předtím přivezli nové stolky, které tam ještě stály. Podíval se na ně, narovnal si na hlavě svůj kovbojský klobouk, pak se obrátil ke mně a s úsměvem pronesl: „Pane doktore, kdyby byla jenom ta vaše láska, tak ty stolky teď tady nemáme.“
Od dětí se sice můžeme učit zaujetí pro přítomný okamžik, dospělými nás však činní smysl pro odpovědnost a schopnost efektivně konat. Zametat chodník s láskou je krásné, vždy si však musíme vzít nejprve do ruky koště.
Pan primář tím, mimo jiné, vyjádřil, že i když jdeme životem jakoukoliv cestou, neměli bychom pro potěšení z chůze, zapomínat na život sám.
9.) PŘESTAŇME BRÁT VŠECHNO TAK VÁŽNĚ! (GRANDIÓZNÍ KONCERT ZÁBAVY PŘI VÝUCE – Marek Chocholatý)
Velké životní výzvy vyžadují hodně energie. To ví i Marek Chocholatý. Další strhující lektor z nejmenované jazykové školy.
Absolvovat týdenní dril anglické gramatiky je činnost náročná na pozornost. Marek vám tento proces usnadní nejenom tím, že ho velmi jasně, logicky a přehledně strukturuje, ale jeho nečekané výpady s ukazovátkem v ruce, obličejové grimasy a vtipné hlášky vás prostě nenechají chvíli v klidu:
Jemně vás popichuje – jako jednoho pána, který byl týden před tím na kurzu nižší pokročilosti: „Cože jste zase tady? Manželka vás potrestala?“ Vypomáhá si klasikem: „Vzpomeňme cimrmanovské: „Stále jdu na sever. Stále jdu na sever. Stále jdu na sever. A už jdu na jih.“ Vtipně komentuje: „Znáte všechna slovíčka? Všichni asi vědí – jen hloupý lektor se zase ptá.“ Raduje se: „Ani jsem netušil, jak hezkou větu jsem vymyslel. Komu se to nerýmuje, tak to má blbě.“ A na závěr motivuje: „Toto je nádherná kapitolka – tu před spaním jenom tak prosvištíte.“
Nejen, že máte lepší náladu, také se více naučíte.
Občas jako by do mé hlavy vstupovala slova: „Bereš všechno moc vážně.“ Přesvědčil jsem se o tom za poslední rok několikrát: Pokud jsem s něčím nemohl pohnout nebo se něco nedařilo, zapomněl jsem v ten moment na to, co říká Vadim Zéland: že problémy jsou následek vážnosti.
10.) UDĚLEJME NĚCO NEOČEKÁVANÉHO! (SÍLA BEZPROSTŘEDNOSTI – Vivienka, která jednou uviděla z okna sojku a začala jí zpívat písničku).
Jak okouzlující jsou setkání s další čtyřletou mladou dámou – Vivienkou! Zkusme si představit svět, kde by všichni více zpívali, vnímali syté barvy nebo měli radost z toho, že se ten den něco nového naučili.
Když se s vámi Vivenka loučí, na trolejbusové zastávce teatrálně poskakuje a mává vám jako klaun i poté, co už jste nastoupili; tak si pak další den říkáte, proč jsou ostatní dvounožci tak podivně zakřiknutí.
„Chci, aby za mnou přišla zoubková víla,“ ohromí vás jindy svým poetickým jazykem. Často použije nečekaný slovní obrat („Mám ráda svého anděla strážníka.“) a pak z ničeho nic vyřkne definici, kterou v univerzitních učebnicích nenajdete a od takhle malého dítěte nečekáte: „ŠTĚSTÍ JE ZÁŘIVÉ AŽ DO OBLAK.“
Smekám před tímto človíčkem.
Je oblažující pobývat v přítomnosti někoho, kdo je bezprostřední a svůj.
Nejlepší na tom je, že dokonce i bezprostřednost lze trénovat a znovu se jí učit. Představte si tu lehkost a novou energii – ten úžasně osvobozující pocit, když si dovolíme být znovu sami sebou.
Pro inspiraci nabízím jednoduché cvičení z dílny Tima Ferrise: Na místě plném lidí, třeba ve vaší oblíbené restauraci, si přibližně na deset vteřin lehněte na zem, odpočiňte si a pak vstaňte a bez vysvětlování pokračujte v tom, co jste dělali před tím… Dobře se při tom bavte!
11.) PUSŤME SE DO VELKÝCH VĚCÍ – USKUTEČNĚME NEMOŽNÉ! (S LEHKOSTÍ A PŘEHLEDEM – Michal Hrubý)
Michal Hrubý. Tohle jméno si dobře zapamatujte.
Nejde jen o to, že na střední vypadal jako Váleček ze seriálu Kamarádi a dnes, ve svých osmadvaceti, je pro dívky velmi přitažlivý; nejde už vůbec o to, že měl kdysi závratné finanční problémy a nyní vlastní lukrativní internetový byznys, vydává knihy, realizuje nevšední projekty; jde o to, že každý z nás může změnit své životní okolnosti k lepšímu, ať už je na tom nyní jakkoliv.
Chci vám říci, skrze Michalův příklad, jedno: Změna je možná. A pokud se topíme v problémech a chceme se mít lépe, tak také žádoucí a nutná. Zasloužíme si, mít se lépe.
Jak to dělá Michal? Zaprvé: hodně čte a pídí se po nových informacích. A za druhé, když je má, tak je používá. (A samozřejmě si je nenechává pro sebe, ale šíří dál.)
Jednoduché. Podezřele jednoduché. A pravdivé.
12.) ZE VŠEHO SI BERME TO NEJLEPŠÍ (KAŽDÝ ČLOVĚK A KAŽDÁ SITUACE MÁ PRO NÁS DAR, JSME-LI OCHOTNI HO PŘIJMOUT – má hluboká vděčnost všem pacientům a zaměstnancům PL Opava).
Nejjistější způsob, jak se minout životem, je myslet si, že všechno víme. Kvantový fyzik Fred A. Wolf říká, že až si začneme klást podstatné otázky, otevřou se nám dveře k úplně novým způsobům bytí:„Přináší to závan čerstvého vzduchu. Život je pak radostnější.“
Jako malí jsme se nesmírně rádi ptali, milovali jsme objevovat nové věci a stejně dobrodružný může být život neustále.
Pro mě osobně byly nejinspirativnější okamžiky, kdy jsem naslouchal na skupinách příběhům pacientů a pacientek. Škoda, že kvůli ochraně osobních údajů vás nemohu s některými z nich seznámit. Také byste nevěřili, kolik dalších skvělých primářů, lékařů, zdravotních sestřiček, psychologů, i ostatních pracovníků se pohybuje v jedné psychiatrické léčebně.
Každý člověk nám může něco dát, každá situace může být novou výzvou a život nás může začít nesmírně bavit.
MÁME NA MNOHEM VÍC. STAČÍ TROCHU ZMĚNIT SVÉ VNÍMÁNÍ A SVĚT, JAK JSME HO DOPOSUD ZNALI, NÁM BUDE PŘIPADAT JAKO STARÝ, ČERNOBÍLÝ FILM.
Přestaňme ale, prosím, věřit pohádkám, že máme určitou neměnnou povahu – byl jsem osobně na psychoterapeutickém výcviku i v léčebně svědkem celé řady osobnostních proměn.
Přestaňme věřit, že naše štěstí závisí na tom, co se nám děje – vzpomeňme na V. E. Frankla vězněného v koncentračním táboře a dvě babičky z Domova důchodců, které si dobrou náladu vyrábí samy hned po ránu.
Přestaňme dávat také tak velkou moc okolnostem a druhým lidem –nesmiřme se s tím, že jsme odsouzeni k tomu být vtahováni do negativních časových vírů – úseků života, kdy se nám nedaří a necítíme se dobře.
Přiznávám, že jsem se dříve hodně zabýval ezoterikou – přestaňme však také, prosím, konečně považovat to, že se dostaneme do rovnováhy a přirozeného souladu, za cokoliv ezoterického nebo magického.
Dlouho jsem o tom neuměl mluvit.
Od určitého okamžiku jsem totiž začal mívat skoro nepřetržitě dobrou náladu a přicházela ke mně spousta nových informací a vjemů o zcela novém způsobu prožívání a možnostech, jak změnit náš život k nepoznání.
Někteří se mi smáli a jiní nechápali, proč jsem nakonec léčebnu opustil a proč řemeslo psychologické pověsil na hřebíček.
Stáhl jsem se na čas do ústraní a veškerý svůj čas věnoval studiu technik a tomu, jak umožnit ostatním dostat se také co nejrychleji do bodu, kdy se jejich život bude moci povznést na zcela novou úroveň.
A jak přiblížit alespoň trošičku, o co se jedná lépe, než když jsem vám vylíčil příběhy lidí, kteří, tu na kratší, tu na delší dobu, do zóny radostného žití sami přirozeně vstupují.
Tuto „novou úroveň radosti“ jsme nazvali ENJOYING.
S mým kolegou, Davidem Vlkem, jsme pro vás připravili stejnojmenný web, jehož posláním je inspirovat co nejvíce lidí k nasměrování jejich života do míst, kde bude jim, i lidem kolem nich, dobře.
Jsem šťastný, že vás mohu nyní na ENJOYING pozvat.
V BRNĚ, 1. března 2012
Autor: Jiří Hamerský
ze stránek http://www.enjoying.cz
které jsem nedávno otevřela a vřele doporučuji (nemám je sice pročtené, ale hned po otevření na mě dýchly něčím…o co se s vámi rada podělím)
