Asistovaná reprodukce zažívá boom, specializované kliniky rostou jako houby po dešti. Umělé oplodnění se stává čím dál běžnějším způsobem plození dětí. Pro západní civilizaci potýkající se s vzrůstající neplodností by to mohla být dobrá zpráva. Kdyby ovšem nebylo s „dětmi ze zkumavky“ spojeno tolik rizik a etických problémů.
V Evropské unii se metodou asistované reprodukce rodí asi sedm procent dětí. Česká čísla jsou nižší – ze zkumavky u nás pochází ani ne každé dvacáté dítě. Obor reprodukční medicíny přitom v ČR vzkvétá více než jinde; zatímco před pěti lety u nás fungovala ani ne dvacítka center asistované reprodukce, dnes jich je třicet a další jsou těsně před vznikem. Pro srovnání: Německo má osmkrát víc obyvatel, ale jen třikrát víc reprodukčních klinik než Česko.
Luxusní soukromé kliniky pořádají velkolepá setkání „zkumavkových“ dětí a zdobí své čekárny fotkami šťastných rodičů svírajících vytoužené miminko. Mnozí odborníci ale upozorňují na zdravotní rizika a etické problémy umělého oplodnění a páry, které léčbou prošly, si často stěžují na to, že se na soukromých klinikách cítí jako v prodejnách dětí.
Jako na jatkách
„Jde to tam jako na běžícím pásu, člověk se cítí jako na jatkách,“ popisuje svou zkušenost například čtyřiatřicetiletá Markéta z Hodonínska. O miminko se s manželem snažili už před svatbou, kterou oslavili v roce 1997, ale nepřicházelo ani rok po ní. Tak se Markéta vydala k lékaři a vyslechla si diagnózu: endometrióza neboli srůsty v děloze. A také málo vajíček. Lékaři doporučili hormonální léčbu, která má nastartovat vaječníky, aby jich produkovaly více. Po hormonech Markéta okamžitě přibrala a měla nervy na pochodu, ale co by neudělala pro vytoužené dítě. V roce 2002 proběhl první pokus o umělé oplodnění – lékaři odebrali Markétě v narkóze vajíčka, ve zkumavce je spojili s manželovými spermiemi a po několika dnech takzvané kultivace zavedli dva zárodky do dělohy. Bohužel, ani jeden se neudržel. Brzy absolvovala Markéta pokus číslo dvě. „Embryo se vyvíjelo nějak špatně. Přesto mě lékaři přesvědčili, že ho zkusíme zavést. Samozřejmě to opět nedopadlo a já tak zbytečně promarnila druhý ze tří pojišťovnou hrazených pokusů,“ vypráví. „Hrazený“ přitom není totéž, co bezplatný. Pojišťovna proplácí pouze základní úkon umělého oplodnění a následný transfer embrya do dělohy. Hormonální léčbu a výkony, které by měly zvýšit pravděpodobnost úspěchu, si platí pacienti sami. „U nás to při každém pokusu vyšlo asi na čtyřicet tisíc,“ vzpomíná Markéta.
Po druhém neúspěchu už byla na pokraji zhroucení. „Nemohla jsem vidět kočárek, děti, těhotné. Stále jsem jen plakala, zvracela, byla jsem úplně nepoužitelná. Nakonec jsem musela vyhledat pomoc psycholožky.“ V centru asistované reprodukce se podle ní člověk žádné psychické podpory nedočká. „Tam to probíhalo stylem ,test je bohužel negativní – zkusíte to znovu?‘ Při každé návštěvě tam necháte tisíce, a to je také to jediné, co je zajímá.“ Třetí pokus dopadl
ještě hůř než ty předchozí. „Všechna vajíčka se rozpadla, takže nebylo co oplodnit. Vysvětlení lékařů znělo: Vaše tělo je přehormonované a není už schopno produkovat kvalitní biologický materiál.“ Markéta pomalu ztrácela trpělivost, a tak si s manželem podali žádost o adopci. Jen pro jistotu se rozhodla zkusit to ještě napočtvrté, tentokrát s darovaným embryem. „Jelikož jsme už byli rozhodnuti pro adopci, byla jsem víc v klidu a konečně se zadařilo. Bohužel, ve druhém měsíci to skončilo potratem.“
Nyní už s manželem pečují o dvouletého adoptovaného Erika a jsou šťastní. Následky hormonální léčby si ale Markéta nese dosud. „Stále se mi nepodařilo shodit nabraná kila ani obnovit psychickou pohodu. Všechno mě hned vytočí, taková jsem před léčbou nebývala. A kromě toho mi hormony poškodily sliznice, takže mám neustále ucpané dutiny a už několik let se léčím na ORL.“
Do dělohy, nebo do koše
Ojedinělý příběh smolařky, která si nalomila zdraví i psychiku, přišla o spoustu peněz a vlastního dítěte se stejně nedočkala? Nikoliv. Podobných příběhů je plný internet. Že období, kdy člověk asistovanou reprodukcí prochází, je mimořádné náročné a následky mohou být trvalé, připouštějí i ti, jejichž příběh měl happy end. A výhrady mají i odborníci. „Ten proces má mnoho úskalí. Od dopadu hormonální léčby na zdraví ženy až po etické problémy spojené se zásahem člověka do přirozeného chodu věcí,“ říká například Petr Hach, přednosta Ústavu pro histologii a embryologii 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
„Kdyby bylo možné, aby se z jednoho uměle oplozeného vajíčka stalo embryo, které by se v děloze zdárně uhnízdilo, matka by je donosila a porodila, etická problematika by se podstatně zmenšila,“ doplňuje Petr Příhoda, vedoucí Ústavu lékařské etiky 2. lékařské fakulty UK. Jenže úspěšnost metody není nikterak závratná: u žen do sedmatřiceti let se pohybuje kolem pětatřiceti procent, s věkem ještě klesá. Se zmrazenými vajíčky a embryi se zadaří dokonce jen v pětině případů. „To nutí vytvářet embrya ,do zásoby‘ – vkládat jich do dělohy pro jistotu víc, než jich tam může zdárně dozrát, nebo je zmrazovat pro další pokusy. Mnohá z nich se nakonec stávají nadbytečnými. Co potom s nimi? Zbývají pouze různé způsoby zničení: užít je jako ,biologický materiál‘ k pokusům, anebo rovnou vyhodit,“ upozorňuje Příhoda.
Jaká traumata si z toho může odnést žena, které se to týká, popisuje gynekoložka Helena Máslová. „Jelikož skladování embryí něco stojí, mnohá centra to dělají tak, že posílají ženám emotivně podbarvené dopisy typu ,musíte se rozhodnout, jestli je darujete, nebo je zlikvidujeme‘. Průměrně premýšlivá žena se tím dostává pod velký psychický tlak – dát pokyn ke zničení, to je z tradičního křesťanského pohledu vlastně vražda. A pokud se je rozhodne darovat, nemá zas kontrolu nad jejich dalším osudem. Znám případy, které skončily těžkou psychickou poruchou s nočními můrami. Ženy se pak téměř bojí vylézt na ulici, že někde potkají svoje dítě.“
Člověk jako pokusné zvíře
Přitom ani sami lékaři nevědí, co všechno můžou zásahy zvenčí způsobit. „Jsme někde u prvních písmen hodně tlusté knihy,“ popisuje embryolog Hach současný stav bádání. Tak například takzvaná prodloužená kultivace embrya, za kterou si páry připlácejí, protože má údajně zvyšovat pravděpodobnost úspěchu. V praxi to znamená, že embryo zůstává ve zkumavce nikoliv dva dny, jako tomu bylo ještě před pár lety, ale třeba i týden. „Čím déle trvá kultivace, tím větší je riziko, že zárodek nedostane to, co potřebuje, nebo dostane něco, co nepotřebuje. To může být výhybkou k patologickému stavu,“ vysvětluje Hach. Účelem prodloužené kultivace je odhalit, který ze zárodků má větší šanci na úspěch. „Jenže toto rozhodování probíhá podle vnějších kritérií, jako jsou velikost nebo tvar. Podstatná je přitom kvalita buněčného materiálu, o které nevíme nic. Je to vlastně, jako bychom prodávali zajíce v pytli,“ vysvětluje Hach. Podle něj se tak lékaři musejí připravit na to, s čím už mají zkušenost ve Francii. „Těžce postižený muž žaloval tým reprodukčních biologů za to, že ho neměli nechat se narodit.“ Příliš jasno není ani v tom, jak ovlivní biologický materiál, když se zmrazí a pak zase rozmrazí. „Zatím se ví, že děti narozené pomocí této metody vykazují větší procento autistických a dyslektických poruch a větší výskyt diabetu,“ říká Helena Máslová. Tyto údaje jsou založené jen na nepřímém pozorování různých pedagogů a psychologů, žádné statistické výzkumy s oficiální garancí zatím publikovány nebyly. „In vitro fertilizace se používá třicet let čili existuje dost velký populační vzorek, na kterém by se to dalo sledovat. Jenže chybí důvod – většina studií se dělá za peníze farmaceutických firem, a jelikož se v tomto případě předpokládá, že ty výsledky by byly spíše nepříznivé, samozřejmě se do toho nikdo nehrne,“ míní lékařka.
Neplodnost je zlaté tele
Ze stejného důvodu se také mnohem víc peněz věnuje na rozvoj technik umělého oplodnění než na výzkum příčin neplodnosti. „Donedávna měly farmaceutické firmy byznys hlavně z plodnosti, respektive jejího potlačování pomocí antikoncepce. Nyní se ukazuje, že neplodnost je možná ještě zlatější tele,“ říká Helena Máslová. Vidina miliardových zisků na straně lékařů a touha po dítěti na straně jejich klientů je silnější než etické otázky.
„Největší omyl naší civilizace je domnívat se, že to, co je technicky možné, je automaticky taky oprávněné a morální. Neplodnost byla prohlášena za nemoc a právo na vlastní dítě je tedy považováno za vymahatelné. Jenže – když se narodí někdo slepý, myslíte, že nechce vidět? Jsou situace, kdy by se člověk neměl snažit silou a mocí přerazit nějaké biologické překážky. Tak jako každý z nás musí umřít, tak nikdo z nás nemá jistotu, že bude moci mít svoje vlastní dítě,“ míní Petr Hach.
Jeho kolega z praxe, primář pražského centra asistované reprodukce Iscare Milan Mrázek, to vcelku nepřekvapivě vidí jinak. „Řídíme se zákonem, a ten je odrazem celospolečenského morálně etického náhledu. A jelikož u nás je zákon formulován poměrně volně, tak asi morální problém nemáme. Ale především – dáme-li to na misky vah, nikdo snad nepochybuje, že to dobré převládá,“ je přesvědčen Mrázek.
Místo těhotenství smrt
„Nevěděla jsem, jestli se ještě někdy vrátím domů. Manžel i maminka plakali, když mě viděli,“ popisuje Zuzana Zmeková období po tom, kdy jí v centru asistované reprodukce odebrali vajíčka pro umělé oplodnění. Postihla ji nejvážnější komplikace, která je s touto metodou spojená – takzvaný hyperstimulační syndrom neboli přehnaná reakce těla na vysoké dávky hormonů, které mají stimulovat práci vaječníků. „Do čtyřiadvaceti hodin jsem měla břicho jako v sedmém měsíci, nemohla jsem dýchat, pít, jíst, vyprazdňovat se. Kolabovala jsem,“ popisuje sedmatřicetiletá žena, která absolvovala celkem šest pokusů o početí za pomoci lékařů. „Strávila jsem v nemocnici deset dní na kapačkách a heparinu. Není možné ani sedět, ani ležet, ani v jedné poloze nemůžete dýchat. No a stát – na to člověk nemá sílu. Takže těch deset dní jsem téměř nespala,“ líčí nejhorší okamžiky svého života.
Z nemocnice se nakonec dostala. Jiné ženy to štěstí nemají, na hyperstimulační syndrom se i umírá. Podle reprodukčních lékařů je to už jen ojedinělá komplikace. „Bývaly doby, kdy byla ročně ošetřena stovka žen s vážným průběhem hyperstimulačního syndromu. Teď už se to – díky vyspělejší hormonální léčbě – týká v té vážné formě maximálně dvou procent žen,“ říká primář z Iscare Milan Mrázek. „To je, jako když si sednete do auta, musíte počítat s tím, že nabouráte, a třeba i vážně,“ dodává.
Kšefty s embryi
Paleta následků, které může hormonální léčba mít, je velice široká. „Od prosté nespavosti až po smrt prakticky cokoli,“ tvrdí embryolog Hach. „Jakýkoliv zásah do hormonového hospodářství, do toho nesmírně jemně vybalancovaného systému, může nést trvalé následky – to je, jako kdybyste si vzala kladivo a šla s ním na švýcarský chronometr.“
Některé pacientky přitom centrům asistované reprodukce vyčítají, že v případě komplikací se o ženu nepostarají. „Odhodí nás jako použité a pro další přísun peněz do centra neperspektivní. Za celých pět let mi ani jednou nebyly udělány jaterní testy nebo vyšetření děložního čípku. Prevence nulová. A tak si se ženami pomáháme vzájemně zkušenostmi a přesouváme se k přemýšlivým lékařům a alternativním léčbám. Protože když se v centru svěříte se svými obtížemi, jednají s vámi jako s padavkou a citově vydírají ve stylu: ,Chceš dítě, tak to musíš vydržet.‘ Měli by solidně říci, že léčba pro vás není vhodná, je čas skončit. Jenže oni obtíže přehlížejí a stále plánují další a další pokusy,“ říká Zuzana.
Jana Štěpánová, která má za sebou dva neúspěšné pokusy o IVF, má podobné zkušenosti. „V pražském centru Iscare jsem si připadala více jak na obchodním jednání než jako pacientka. Ziskuchtivost celého zařízení vyzařovala snad i ze zdí. Vedení mého případu nikoli ve smyslu ,co pro vás bude ideální‘, ale ,na čem si nejvíce vyděláme‘ bylo do očí bijící,“ vypráví. Jedné z největších klinik ale vyčítá i horší věci. „Z etických důvodů jsem si nechtěla nechat zavést víc než jedno embryo, zbylá jsem si tedy nechala zamrazit. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se asi po čtyřech měsících chtěla objednat na další transfer. Prý u nich žádná embrya nemám. Nejsem konfliktní člověk, nechala jsem to vyšumět, ale nemůžu se zbavit dojmu, že se s mými embryi obchodovalo. Zmizela včetně dokumentace,“ vypráví Jana, která se dnes spolu s manželem těší z tříletého adoptovaného syna.
Zkumavky sypou
Ještě v 80. letech se udávala jen čtyři procenta Čechů, kterým se nedaří zplodit dítě, dnes už se tento problém týká každého šestého páru. Reprodukční medicína tedy vzkvétá a svými zisky si nezadá s plastickou chirurgií – málokdy se zadaří na první pokus, takže dítě ze zkumavky může včetně porodu a novorozenecké péče přijít až na 300 tisíc korun. Mnohé kliniky si neberou servítky až do té míry, že mají přímo na svých stránkách reklamu na nepříliš výhodné půjčky od firmy Home Credit.
Není tedy divu, že vítají každého klienta a příliš neřeší, jestli je pro něj nákladná a náročná metoda umělého oplodnění opravdu tím nejlepším řešením. „Už několikrát jsme při projednávání návrhu zákona o asistované reprodukci usilovali o včlenění formulace o tom, že asistovaná reprodukce je vhodná pro páry, které už absolvovaly ,všechny známé postupy ve snaze o zplození‘. Zatím se ale vždycky podařilo tuhle formulaci vyšoupnout,“ vypráví Hach.
S tím, že se in vitro fertilizace zbytečně nadužívá, souhlasí i fyzioterapeutka Hana Rydlová, vyškolená v takzvané metodě Ludmily Mojžíšové. Ta spočívá v odblokování v oblasti bederní páteře, žeber a uvolnění svalů pánevního dna za účelem vytvoření lepšího průchodu pro spermie. Metoda má přitom překvapivou úspěšnost až čtyřicet procent, což je víc než asistovaná reprodukce. Bohužel se k ní často dostanou až ženy po několika neúspěšných pokusech o umělé oplodnění. „Posloupnost by přitom podle mě měla být spíš obrácená – vyzkoušet nejdřív to šetrnější. Proč hned cpát do žen hormony? Nebo by alespoň gynekologové měli dát volbu. Moje pacientky si mi ale často stěžují, že je gynekologové tlačí do IVF a nic jiného jim nenabídnou,“ popisuje Hana Rydlová.
Neplodná matka dvou dětí
Že si s vhodností asistované reprodukce v centrech příliš hlavu nelámou, dokazuje příběh Šárky a Jaromíra Špánkových z Prahy. Ani jim se nedařilo počít, a tak po pár letech vyrazili k lékaři. Jaromírův spermiogram byl v pořádku a nic, co by bránilo početí, se nenašlo ani u Šárky. Lékař tedy předepsal hormonální léčbu, která nakonec trvala dlouhých šest let. Po ní Špánkovy odeslal do centra asistované reprodukce, kde postupně absolvovali tři pokusy. Všechny neúspěšně. „Léčba nás stála desetitisíce, mě několik kilo navíc. Po celém tom martyriu jsem chtěla znát alespoň příčinu, proč to nejde. Na klinice, kde jsme se léčili, mi na tuto otázku odpovědět nedokázali, tak jsem ze zoufalství zavolala do nadace Naše dítě. Tam mi doporučili nechat si udělat imunologické testy,“ popisuje Šárka Špánková. A opravdu – ukázalo se, že Šárka trpí takzvaným „fosfolipidovým syndromem“, který brání donošení dítěte. Ten je sice vzácný, ale jinak hraje imunita svou – byť třeba jen vedlejší – roli až v padesáti procentech případů. „Proč nás tedy na toto vyšetření neposlali ještě před prvním pokusem o umělé oplodnění? Byl to omyl, nebo jim jde prostě jen o kšeft?“ ptají se nyní Špánkovi. Po zdrcující informaci od imunoložky začali uvažovat o adopci. Pak ale Šárce kolegyně dala číslo na léčitelku, která její známé dopomohla k těhotenství pomocí bylinek. „Sice jsem tomu už po tom všem, čím jsme prošli, moc nevěřila, ale k paní Havlíčkové jsem se přesto vypravila. Její léčba spočívá v užívání těch správných bylinek, které vyčistí organismus od pozůstatků konzervativní léčby,“ vypráví Šárka. Bylinky začala užívat v únoru, v červnu si šla pro větší zásobu na celé léto. „Když paní Havlíčková jako tradičně zjišťovala, které bylinky potřebuji, došla k závěru, že mé tělo už žádné nepřijímá, protože jsem těhotná,“ vypráví Šárka. Nejdřív jí nevěřila, ale dva těhotenské testy a později i lékař neuvěřitelnou zprávu potvrdil. I přes předpovědi lékařů bylo těhotenství bezproblémové a Špánkovi dnes mají už pětiletého Jakuba. Příběh ale ještě nekončí: po porodu Kubíka si Šárka nechala zavést nitroděložní tělísko. Jaké bylo její překvapení, když na jaře 2006 nedostala menstruaci a lékař potvrdil další těhotenství. „Ze zcela neplodné ženy – tedy podle lékařů – se díky tříměsíčnímu užívání bylinek stala žena tak plodná, že otěhotněla i přes nitroděložní tělísko,“ směje se její manžel Jaromír.
Věděli jste, že…
Neplodnost není globální. Ve velké míře se týká jen bílých příslušníků euroamerické populace.
Problém počít dítě se týká stále více lidí, v současné době asi patnácti procent párů.
Sterilita už dávno není jen problémem ženy, jak se dlouho soudilo. V posledních letech se poměr vyrovnává – minimálně u padesáti procent párů je za neplodnost zodpovědná špatná kvalita mužova spermatu.
Sperma ztrácí kvalitu kvůli olovu v ovzduší, ženskému hormonu estrogenu ve vodě a potravě, roli může hrát i nošení příliš těsného prádla.
Metody asistované reprodukce se začaly používat koncem 70. let. U nás se první dítě „ze zkumavky“ narodilo v roce 1983.
Celosvětově první dítě počaté „in vitro“ – Britka Louise Brown – už sama porodila dceru. Jak se umělá metoda početí projeví v dalších generacích, však stále není jasné.
Zdroj:
Časopis INSTINKT, 5.11.2009, www.instinkt-online.cz
Na AZ RODINA.cz zveřejněno 20.1.2010
Zdroj: http://www.azrodina.cz
