Je teplý zářijový večer. Do tmy se noří asi stovka účastníků esoterického festivalu. Jsme v Chotěboři na Vysočině. Oheň jasně plane a malé jiskřičky z něj vylétávají vysoko nad plameny. Najednou se rozeznívají bubny šamanů, jejich rezonance libě působí na nervový systém a vykouzlí na našich tvářích úsměvy. Přidávám se k bláznům, kteří chtějí okusit a možná i pokořit ten nebezpečný živel – oheň. Nevím, zda je to víc má zvědavost, nebo touha zkusit něco nového, vyjímečného a při představě spálených chodidel se dnešní událost může nazvat doslova adrenalinovou.
Stávám se součástí rituálu. Ti dva, co celý proces vedou, ve mně vzbuzují důvěru a tak celkem odevzdaně projdu magickým vykuřováním šalvějí a po té mi jeden z nich kreslí mezi oči červenou značku. Potom se procházíme po červeném cvičném koberci, který simuluje žhavé uhlíky. Následuje spojení s ostatními v kruku kolem ohně, držíme za ruce a říkáme si indiánské větičky. Snažím se uvolnit, zapomenou na to, co chci udělat, bubny zní, pocity se ve mne mísí, zapomínám na lidi kolem, jsem tu jen já a mé odhodlání to dokázat.
A je to tady, lopatou nabírají žhavé uhlí z ohniště a dělají z něj cestičku. Přecházíme jeden za druhým. Najednou jsem na řadě. Před rozžhavenou, světélkující oranžovou barvou trochu ztuhnu, zavírám oči a soustředím se na ten okamžik, až poprvé okusím ten pocit chůze po žhavém uhlí. Jsem odhodlaná, otevřu oči, dívám se na horizont a vyrážím. První krok necítím vůbec nic, trochu se lekám a kouknu si pod nohy, zda nejdu jen po trávě. Nejdu. Jsem přímo uprostřed toho žhavého nadělení. Panika se vkrádá do mých myšlenek. Začínám cítit žár. Ani nevím jak procházím mezi loučemi, které jsou na konci cesty.
Už vím, že jsem to dokázala!!! Nebylo to úplně bezbolestné, ale překonala jsem sama sebe. Jsem trochu roztrpčena nad tím, že se u mě nedostavila žádná masivní euforie, kterou by tak neotřelý zážitek jistě zasloužil. Pocit pálení neustává a tak se letím ošetřit. Smeju nejdřív černotu z mých chodidel a pak zjišťuji, že ošetřovat není co – na nohách nemám jediný puchýřek!! Prostě si jen myslím, že jsem se spálila. Poznávám sama na sobě, jak vyjímečné jsou lidské schopnosti, vůbec nelituji, že jsem se na této akci mohla podílet, ale pochybuji o tom, že si to zopakuji. Ale i tak jsem vděčná za skvělou atmosféru, kdy se překonávají lidské hranice bolesti. Děkuji všem, kteří akci naplánovali, zorganizovali a i těm, kteří se jí stejně jako já s respektem zúčastnili.
Autorka článku:
Hanka Bubancová – moderátorka ezoterického pořadu Mezi nebem a zemí na rádiu NIRA
29.9.2011