….je kolikrát pro mě lákavá, ale vím, že v tom klidu a kráse, bych postrádala lidi. Na pár dní …na dovolenou…ano, to bych brala….ale nedokázala bych žít bez lidí – můj život by byl poloprázdný.
Mám pár přátel, hodně kamarádů, spoustu známých a známých, které byť neznám osobně, ale jen přes písmenka…. všichni jsou v mém srdíčku. Každý z vás, každý kdo mi nějakým způsobem vstoupí do života, zanechá v mém srdci otisk…. Stránky „ moje-pravdy“ vznikly z inspirace o které často píšu a jsem ráda, že se tak stalo. Píšete mi vaše životní příběhy, bolesti, zkušenosti a já už z písmenek cítím to, co prožíváte. Někdo je na stejné vlně jako já, někdo na trošku jiné….někoho popuzuje moje psaní „pravd“ jakým stylem je píšu a jak odpovídám. Moji moravštiny se nehodlám při psaní stránek vzdát…jak mluvím, tak aj píšu :o)…je fakt, že se trošku krotím ve svých výrazech, aby pochopil každý :o)…..je fakt, že vám někdy v odpovědích umím tzv. nakopnout váš velectěný duchovní zadek, ale věřte mi….i ten kopanec, který někdy dám, je kopnutí s láskou a něhou :o) a dostanete ode mě jen tolik, kolik potřebujete k tomu, abyste se probrali :o). Kdybych psala spisovnou češtinou….kontrolovala bych svoje slova…..a ty by mi nešli od srdíčka, tak jak jdou v mé krásné moravštině :o). Mám vás ráda a nebojím se říct, že vás miluju, přestože vás neznám. Často slýchám názor na sebe, abych zpomalila, věnovala se sobě, že vaše starosti a bolesti mě musí vyčerpávat. Opak je pravdou, alespoň tak to cítím….. i když si prožiju vaši bolest s vámi, když ji kreslím, i když naslouchám vaší bolesti….. dobíjím se. Tak jak se někdo (já taky) dobíjí v přírodě od stromů, já se dobíjím lidmi. Loni v tuto dobu, jsem prodělala operaci a tak jak jsem fyzicky zdatná a s lékařkou jsme si mysleli, jak do měsíce budu fit….moje zotavování trvalo půl roku. Doma jsem pospávala a jen jsem se trošku prošla se psem, nebo něco málo doma udělala, skolilo mě to zpátky do postele a měla jsem pocit, že cítím v sobě každý nervík, sval, každou součástku mého fyzického těla. Stačilo, zajít do práce, odevzdat nějaký lístek k neschopence…a mezi kolegy jsem ožila ….měla jsem pocit jako by do mě někdo nalil nějaký elixír. V lázních mě dali do pořádku, ale dnes, když se zpětně podívám, tak si jsem vědoma toho, že to nebyly ani tak procedury, které jsem musela absolvovat, ale lidi, mezi kterýma jsem byla. Tam jsem poznala Honzíka o kterém je už napsané v konkrétních osudech, Radima, který když se se mnou loučil (končil pobyt dřív než já) mně řekl….. „Doneslas sem sluníčko svým smíchem…..tak se měj a směj“…od té doby tím „měj se a směj se“ končím každý článek, každou návštěvu a každé loučení s někým :o). (Radim je ten druhý kluk na fotce s Honzíkem). Martinka…holčina, která má všechno ještě před sebou, Janička, Kristína…Evička a Bedřiška…jéééé…..já bych jich mohla jmenovat a nejen ty z lázní, ale vůbec. Je to úžasné, kolik vás je. Nezapomenu na vás, jste v mém srdíčku. Mám v srdci tolik lidiček, že moje srdíčko stejně ještě není na prasknutí….ještě je tam místa habakuk :o) Ahá…..už to slyším…proč nepíše o rodině? :o). To je bez debat…….to jsou lidi, kteří tam jsou od mého narození a pak po narození jich samotných….ti tam mají své místečko….VIP :o).
Lidičky… je toho hodně co bych vám tady ještě vyznala……..miluju vás, miluju svůj život………moje srdíčko mám na dlani a je tu pro všechny z vás. Děkuju za to, že jste, že jste našli cestu ke mně, na moje-pravdy…a nevěřte bez myšlenkovitě všemu co píšu….poslouchejte své srdce, jestli moje pravda, je vám známá, jestli vás oslovuje…..pokud ano, pak ať se moje pravda stane i vaší pravdou.
Mějte se a smějte se…..a děkuji vám všem za to, že jste….že jste v mém srdci….Vaše Zrzka
1.1.2011
