Je snad smysl života to, že jsme se náhodou narodili, půlku života promrhali tím, že jsme se těšili až začneme skutečně žít, pak nás čeká těžká práce, abychom zlepšili své životní podmínky a uspokojily své potřeby, měli děti a o ty se postarali, zhruba v 70 až 80 letech zemřeli a pak již nikdy neexistovali? Možná ano, možná ne.
Život a jeho smysl. Lze vůbec spojovat tyto dva pojmy? Tím, že chceme dát životu smysl, neredukujeme v naší hlavě náš život jen na obyčejný prostředek k cíli, kterým je nalezení smyslu? Jinak žije člověk, jehož cílem je žít, a jinak člověk, jehož život je jen prostředkem k nějakému cíli. Navíc neznámému.
Co je smysl života?
Mnozí lidé vidí, že se vše kolem nich stále zhoršuje, a proto pochybují, že život má nějaký hlubší smysl. Ohromné množství lidí na světě trpí vážnou nemocí, nebo je podvyživených. Lidé umírají a vypadá to, že si to někteří z nich snad ani nezaslouží.
Není ovšem možné, že existuje nějaký vyšší princip, který to vše řídí? Spousta z nás má své tajné přání a ty se ne a ne vyplnit, přestože jsme dobří a myslíme si, že konáme jen dobro. Můžeme si začít myslet, že žádná spravedlnost neexistuje a nemá stejně význam se sebou cokoliv dělat. Nemůže být ale potíž v tom, že jsme si jen špatně nadefinovali náš cíl? Naše vlastní nevědomost nás dovedla někam, kde jen těžko může vládnout láska, štěstí a harmonie. Nejsme tedy jen otroky svých vlastních představ? Nezamykáme se tím do vězení, ve kterém jsme již dávno uvězněni?
Pozorovali jste někdy děti? Když si hrají-tak si hrají, když jí-tak jí, když se smějí-tak se smějí.. A co dělají dospělí? Když snídají-myslí na zaměstnání, když pracují-těší se domů, když jsou doma-těší se do sprchy.. Možná by se měl každý občas alespoň na chvíli zastavit a začít dělat věci pořádně, nebo si prostě začít hrát. Zajímavé je také pozorovat ty nejstarší z nás. Zvykli si jen na své problémy nebo již našli pravdu?
Není tedy rozumné o svých problémech přemýšlet už dříve? Jistě pak budeme mít čas mnoho věcí v našem životě změnit k lepšímu. Chceme to vůbec? Nevyhovuje nám pohodlnost, která vzniká, když se necháme unášet tím, čemu říkáme osud? Na to si musí odpovědět každý sám.
Majetek nic neřeší
Mnozí lidé, především pak ti žijící v západních zemích si myslí, že hlavním smyslem života je získání hmotného majetku, velikého finančního bohatství. Věří, že tak se dá dospět k naprosto šťastnému životu, že si pořídí vše o čem sní a problémy zmizí. Nezmizí! Zeptejme se těch, kteří již hmotný majetek mají, a mají ho opravdu hodně.
Kanadský spisovatel Harry Bruce řekl: „Překvapující množství bohatých lidí tvrdí, že nejsou šťastní“. Dále jeden z bývalých prezidentů Spojených států Jimmy Carter prohlásil: „Přišli jsme na to, že vlastnictví věcí, o které jsme dříve tak silně usilovali, neuspokojuje naši touhu po poznání účelu. Hromadění těchto věcí nemůže zaplnit prázdnotu života, v němž schází jistota“. A další významný politik řekl: „Mnoho let se zabývám intenzívním hledáním pravdy o sobě a mém životě. Znám nespočetně mnoho jiných lidí, kteří tvrdí totéž. Více lidí než kdykoli dříve si klade otázky: Kdo vlastně jsem? Co je smyslem mého života? Proč mám tyto otázky?“
Je to jen náhoda, že jsme zde?
The Encyclopedia Americana uvedla: „stupeň složitosti a vnitřní uspořádání živých i neživých tvorů je nepředstavitelně výjimečná. Důkladné zkoumání rostlin, hmyzu a savců poukazuje na neuvěřitelně přesnou strukturu jejich jednotlivých dílčích částí“. Astronom sir Bernard Lovell napsal: „Pravděpodobnost náhodného jevu, který by mohl vést třeba jen k vytvoření té nejjednodušší proteinové molekuly, je nepředstavitelně malá. Tato pravděpodobnost je prakticky nulová.“
Molekulární biolog Michael Denton řekl: „všude, kam se podíváme, a půjdeme-li do jakékoliv hloubky, vždy najdeme nesmírnou eleganci a důmyslnost tohoto řešení“. Denton dále uvádí: „darwinovská teorie, která tvrdí, že vše živé vzniká jen veliká náhoda, je velkým kosmogonickým omylem 20. století“.
Každý konstrukční návrh musí mít svého konstruktéra
Představa, že by se mohla neživá hmota vytvořit jen náhodným postupem a poté se postupně změnit v hmotu živou, je tak matoucí, že je vlastně úplně nemožná.
Pokud ovšem nic z toho, nevzniklo jen náhodou, musí mít toto řešení svého konstruktéra. Musí existovat tvořitel, Bůh, chcete-li vyšší síla, která to vše zařídila. A čím je konstrukční návrh propracovanější, tím dokonalejší musí být jeho konstruktér. Znáte snad nějaké výjimky? Žádné nejsou.
Fyzik Paul Davies uvedl: „To, že zde jsme, má jistě určitý důvod. V průběhu mého vědeckého bádání jsem se stále více utvrzoval ve víře, že je vše ve vesmíru vytvořeno s tak dokonalou důmyslností, že to nemohu přijmout jen jako holý fakt. Myslím, že zde musí existovat nějaké hlubší vysvětlení“.
Milníky při hledání pravdy
Útěk od reality
Všichni to jistě znáte. Není složité tomu propadnout. Smyslem života se stane naprostý nezájem o cokoliv a kohokoliv. Nebudeme mít z ničeho radost, nebudeme nic řešit, schováme se a z našeho úkrytu nebudeme vylézat. Možná snad budeme doufat v zlepšení naší situace a v to že se vše časem snad změní. Nezmění! Samo od sebe určitě ne. Stane se z nás živoucí mrtvola a časem upadneme do naprosté tuposti či zoufalosti. Tudy tedy cesta k dokonalsti jistě nevede.
Procházka růžovým sadem
Někdo vidí smysl života v tom, že jej prostě projde. Nenásilně a pohodlně se bude řídit radami, které mu dávají ti ostatní a bude se tvářit že je šťastný. Mohlo by se zdát, že v naších krajích tím bude vystudování vysoké školy, pořízení si atraktivní přítelkyně, hypotéka na dům a 10 hodin nezajímavé práce, jen aby jsme uživili nás a naše děti. V padesáti se připravíme na výpověď v práci, pak rozvod a ideál je dokonán.
Tento smysl života má ovšem jeden veliký háček. My ho totiž vůbec neprožijeme. Jsme tu úplně k ničemu a nic nepoznáme. Naučíme se přizpůsobit okolnímu sociálnímu modelu společnosti, budeme závislí na všech okolo a oni zase na nás. Budeme prostě zcela průměrní a možná i dlouho šťastní.
Slepá láska
Rád bych zde přidal i úvahu nad tím, zda může vést ke skutečnému pochopení pravdy to, co nazýváme láska. Je to velice ošemetná otázka, protože závisí na mnoha faktorech a těžko se hledá univerální a objektivní definice lásky. Nicméně správná odpověď zní pravděpodobně „Ano, láska může vést ke štěstí“. Ovšem měli bychom si dát pozor, a být velice opatrní, zda to co prožíváme je opravdu láska a nejedná se pouze o iluzi, o něco co bylo stvořeno jen naší animální touhou, či jsme nepoužili lásku jen jako záplatu na naši nemocnou duši.
Lidé nejsou zlí
Nemůžeme odsuzovat žádného člověka za jeho jednání. Možná se jen nad svým konáním nikdy nezamyslel. Můžeme mu pouze poskytnout informace a přivést ho na cestu. On se zamyslí sám nad sebou, a možná přestane být nevědomý. Někdo je nevědomý celý život, protože se nikdy nezamyslel, nebo nikdy nepotkal nikoho moudrého. Nejde odsuzovat ty co o tom zatím nevědí.
Rodina
Může být smyslem života založit rodinu, mít děti, a spokojeně si žít ve své chaloupce? Ano, to zní celkem rozumně. A člověk přitom jistě bude i šťastný. Děti naučíme vše, co nás naučili naši rodiče, a přidáme k tomu navíc vlastní vědomosti. Z evolučního hlediska všechno krásně funguje. Ke spokojenému životu patří samozřejmě i problémy. Co když ovšem tyto problémy, překročí jistou mez? Co když už tvoří náš život pouze problémy? Inu nejspíše si za to můžeme sami, možná jen chceme víc, než nám tento svět může nabídnout.
Klíč ke štěstí
Významní mystikové tvrdí, že existuje pravda, která vede k naprosté harmonii. Jsou zde ovšem dvě vážné komplikace, se kterými musíme počítat.
Nemusí být totiž vůbec jednoduché se k této pravdě dopátrat. Něco vyššího moc dobře vědělo, že ji budeme hledat a pečlivě ji ukrylo. Nalezením pravdy získáme velikou moc, která nás jistě učiní šťastnými. Tato moc se dá ovšem snadno zneužít. A proto není každému dáno, aby mohl tuto sílu používat. Zmiňovaná vyšší síla vymyslela naprosto geniální úkryt pro toto tajemství. Pravdu ukryla do každého z nás. Je ovšem přístupná jen tomu, kdo si ji opravdu zaslouží a u koho bude jistota, že ji nezneužije a nepoužije jen pro své vlastní blaho.
Zmínil sem se o dvou vážných úskalích, na které narazíme, při hledání pravé podstaty věcí. Co je tedy to druhé? Je to cesta. Pěšinka, která vede k onomu místu, kde se sny stávají skutečností. Je velice nerozumné, myslet si, že někde najdeme mapu vedoucí k našemu štěstí. Je sice jen jedna hora a na jejím vrcholku je skutečná pravda. Ovšem těch cest, kudy na ni můžeme vyšplhat je spousta (mimochodem, existuje vůbec nějaký vrchol?). A trasu té správné cesty nám nikdo neřekne, protože jen my sami si musíme najít tu, která je vhodná právě pro nás.
Ano, někdo nás jistě může nasměrovat tím správným směrem. Musí to být ovšem člověk, který již je na té správné cestě. Najít vhodného kandidáta na místo tohoto „duchovního vůdce“ je obtížné. Moudří lidé radí: „prověřujte každého, nevěřte nikomu“.
Názory moudrých lidí na smysl života
Tu Wei-Ming: Základní smysl života spočívá v naší normální lidské existenci.
Elie Wiesel: Proč jsme zde? Je to nejdůležitější otázka, s níž se musí lidská bytost vypořádat. Věřím, že život má smysl i přes nesmyslnou smrt, kterou jsem viděl. Co je smyslem života ovšem povědět nemůžu.
Stephen Jay Gould: Můžeme toužit po nějaké vyšší pravdě, žádná však není.
W. R. Inge: Po celý život jsem se usilovně snažil najít smysl života. Pokoušel jsem se najít odpovědi na tři otázky, které se mi vždy zdály jako ty nejzákladnější: 1. otázka věčnosti 2. otázka lidské osobnosti 3. otázka zla. Nepodařilo se mi to. Žádnou z nich jsem nevyřešil.
Viktor Frankl: Usilovná snaha hledat smysl vlastního života je základní hybnou silou v člověku. Dovoluji si tvrdit, že neexistuje na světě nic, co by člověku pomohlo přežít i ty nejhorší podmínky tak účinně, jako poznání, že jeho život má nějaký smysl.
Realizace je složitá
Asi hlavním problémem je to, že jsme si to tedy takhle pěkně nalinkovali a řekli si toto je láska, a toto ne, rodina je důležitá, toto již tak důležité není a tamto je již zcela zbytečné. I to má však daleko od praktické realizace. Víme, že malé příčiny mají velké následky ale nic s tím neděláme. Navíc lidé jednají cíleně jen velmi zřídka. Většinou se příliš neovládají a tak působí třeba nevědomky zlo ve svém okolí (např. když se někdo naštve, přenáší to i na ostatní, zpravidla na ty nejbližší, kteří si to nejméně zaslouží).
A jak být tedy stále šťastný? Jde to vůbec nějak zařídit? A podle jaké stupnice posuzovat míru štěstí? Například zármutek nad smrtí blízké osoby asi těžko ovlivníme. Řešení nám může nabídnout třeba buddhismus, kde se tvrdí: „Nepoutejme se jakkoliv na žádnou věc či milovnou osobu, toto jednání není nikdy dobré a může vést k utrpení“. Ano, někomu to bude vyhovovat, ale co ti ostatní? Ti musí prostě hledat jinde. Všechno je bohužel v praxi o hodně složitější, než jak jsme si to předem naplánovali. Vždy je ovšem lepší začít alespoň s málem, než nedělat nic a jen doufat v zázrak.
Důležité je si uvědomit, že smyslem života jistě není odříkávání a potlačování všech rozumných potřeb v nynější společnosti. Tím nejlepším, co z nás udělalo a stále dělá lidi, je tvůrčí práce, která napomáhá harmonickému rozvoji člověka. Smysl života v jeho skutečném a objektivním významu tedy spočívá ve vytváření a umocňování hodnot.
Je to prokletí nebo dar?
Když je člověk šťastný, málokdy se zajímá o smysl života. Ti nejšťastnější si jistě nikdy nepoloží otázku typu „Jaký je můj smysl života“. Žijí jen tak bez významnějšího důvodu, nepřemýšlí nad tím proč dělají dnes tohle a zítra zase toto. Ono na to není vlastně ani čas (a ani žádný důvod). Jsou ale tito lidé opravdu šťastní? Nevím, já k nim nepatřím.
A co ostatní? Ti co se pohybují ve zmatených sférách jakéhosi svého vlastního vrstveného podvědomí a neustále bloudí po jednotlivých podlažích kdesi v abstraktním světě uvnitř ničeho. Co můžou dělat? Pokládají si tak složité otázky, že jim na ně může sotva někdo odpovědět. Nemůžou být ovšem tyto otázky pouze špatně položené? Není lepší na ně raději ani odpovědi nehledat, stanovit si raději nějaký jasný cíl a jít tímto směrem? Není život opravdu jen hra, kterou hrajeme sami se sebou?
Zdroj: http://zivotni-energie.cz/smysl-zivota-zivot-je-hra-kterou-hrajeme-sami-se-sebou.html
