Klasika…. z obrázků, které jsem vídala a vídám… jsou to moji kluci kudrnatí, prdelkatí…s faldíčkama a ďolíčkama ve tvářích :o). Ale mají silní paže, když mě chytají za límec a zachraňují mě, hážou mi klacky pod nohy, aby zpomalili moji zbrklost… někdy výbušnost, můj temperament, který je šmrnclý maďarskou, slovenskou, moravskou krví…. Mám jich kolem sebe habakuk…a jsem jim vděčná za všechno… za své pochopení, poznání, za to, že mě někdy nechají padnout v mém zájmu a že mi pak pomohou se zvednout. Dávám jim zabrat nejen v práci, ale i ve všedním životě… a jelikož vím, že smích, radost a veselí, je pro ně jejich potrava, tak je krmím…. Směju se a ráda na svůj účet rozesmávám ostatní…. Smích otevírá naše srdíčka a tak proudí ta úžasná energie mezi mnou a vámi a našima kudrnáčema :o)…. Kdybych měla víc odvahy a naskytla se mi příležitost, tak mi věřte, že bych vás šla bavit do televize do nějakého pořadu… :o) Teď jsem si vzpomněla, jak jsem často prohlašovala, že až mě v práci vytočí a seknu se svou profesí, tak půjdu za Ivanem Mládkem a půjdu děla ségru Kalamity Jean…. A věřím, že bych otevřela spoustu srdíček a nakrmila spoustu našich kluků prdelkatých…. A na chvilku vám dala zapomenout na vaše bebíčka… kdo mě zažil …a zná mě… tak ví, že umím rozesmát… až tečou slzičky.
Kdo je pozemským andělem?
Jsi to ty, ty a ty taky…. Každý z nás je pro někoho pozemským andělem…. Testy, které kolují po netu… zda jsi pozemským andělem, mi příjde jako hra…a omluva za naši nadváhu…. Většinou se tam objevuje otázka kolik vážíme a čím víc, tím líp… asi se ten test řídí představou kterou mám o našich prdeláčkách-kudrnáčkách :o). Věřte, že každý z nás pro někoho je andělem… hlavně maminky pro své děti jsou andělky…a naopak…naši mimoušci jsou naši andělíčci. Kdo umí podat pomocnou ruku, pohladit, poradit, naslouchat, vcítit se…ten je andělem v mých očích…. A přitom nemusí mít andělskou tvář, faldíky a ďolíčky……….. ten kdo má otevřené srdce pro druhé, …toho vnímám jako pozemského anděla. Každý z nás je něčí anděl…jen perůtky nemáme…a tak nemůžeme lítat.. a stíhat víc než bychom chtěli… nelze spasit všechny… každý má zodpovědnost sám za sebe… a za to co se děje jemu…a tím pádem všem, kteří jsou v jeho blízkosti.
Kdo je našim ochráncem… průvodcem?
Většinou to jsou duše, které si s námi mají ještě něco odžít… byť oni jsou již jinde… v mezi prostoru, kde není čas, kde nic není dobré ani špatné… proto nám dokáží radit a vést naše kroky… jsou to duše lidí se kterými jsme se setkali již v tomto a nebo předešlém (předešlých) životech. Můžeme se s nimi spojit … jak v meditaci, tak v ponoření se do sebe, tak i přes kyvadélko, karty… jakkoliv…ale opět…to chce mít otevřené srdce.. a zbavit se předsudků a strachů… většinou když s nimi nekomunikujeme, komunikují oni s námi přes to, čemu říkáme intuice.
Jak pocítit přítomnost a uvěřit, že opravdu ty „virtuální“ bytosti existují?
Např. …před spaním kdy se snažíte usnout, je požádejte, aby vám dali znamení, že jsou s vámi…. Já osobně to praktikuju tak, že ležím na boku a ruku mám pokrčenou (lehněte si tak aby vám to bylo příjemené)…a požádám je, aby mě na té pokrčené ruce dali znamení….většinou cítím šimrání v podobě doteku motýlích křídel.. nebo jemný závan a někdy cítím hlazení na tváři, či ve vlasech….
Když mám velkou potřebu a nebo naopak…moji ochránci mají potřebu mi něco říct… tak cítím vůni… parfém. Jeden z mých ochránců a průvodců, je můj strejda… taťkův nejmladší bratr.. Zolin… Když jsem cítila jeho vůni…okamžitě (pokud jsem zrovna neřídila, ale to mi nikdy zatím neudělal)… jsem vzala tužku do ruky a začala kreslit… někdy vyšla kresba, které jsem nerozuměla…a tak jsem v duchu řekla, že nerozumím… automaticky jsem otočila papír a začala jsem psát… chvilkama to bylo v maďarštině (neumím maďarsky…jako dítě jsem díky Zolinovi… uměla napočítat do desíti, vyptat si od babičky chleba, pozdravit, poděkovat…a pár základů…ale číst a psát maďarsky jsem neuměla)…a na konci byl podpis… Zoli, Zolo, Zoltán :o).
Proč nás naši andělé nechávají padnout a nabít si čuněnky?
Co by to bylo za život, kdyby za nás všechno vyřešili… jak by mohla naše duše zrát? Je třeba někdy padnout a rozbít si koleno a nebo čuněnku… abychom pochopili a příště si dali na překážku pozor…. Jednají v našem zájmu, v růstu a zrání naší duše.
Víte, mně se příčí, když se někdo se vším obrací na andělíčky strážníčky… a když jejich prosby nejsou vyslyšeny, tak je zavrhnou… bylo by to moc jednoduché a podle mě i nudné….žít si život a kráčet po vyšlapané cestičce… nemuset zdolávat překážky a nacházet pravdy… PROTO…pokud chcete žádat kluky prdelkaté o pomoc….tak zvažte, jestli to není jen o vaší lenosti a nepochopení…že se vám v něčem nedaří… když už opravdu nevíte kudy kam ..otevřete okno…a ze srdce je nahlas požádejte o pomoc…. Oni vám rádi pomohou….ale neotravujte je s každou krávovinou….i tak s námi mají práce habakuk….alespoň ti mojí kluci… kdyby nebylo jich…tak už bych vám tyto písmenka nepsala… už ani nepočítám jen pociťuju za to nesmírný vděk, kolikrát mi zachránili život… ať už klackem, který mě zpomalil, a nebo přidržením za límec… kdy jsem visela deset centimetrů nad zemí…. Byli tam… a já jím před vámi všemi děkuju za to, že jsou se mnou, že mě hlídají, že vědou mé kroky a pomáhají mi jak se dá….. DĚKUJU.
{youtube}04eYA2EGTIQ{/youtube}
Mějte se a smějte se a rozesmívejte druhé a otevírejte jejich srdíčka… nakrmte své klučínky prdelkaté….
S láskou…. Vaše Zrzka
14.10.2011
