Ale jednou se ten ostrov začal zmenšovat a všechny ty pocity si začalystavět svoji loď, jenom láska věřila, že se zachrání bez lodě a tak žádnou nestavěla. Pevnina ubývala a vody přibývalo, a když už tam láska stála jenom na špičce jedné nohy, začala prosit ty ostatní.
Říkala: Smutku prosím tě vezmi mě na svoji loď. A smutek říkal: já tě nemůžu vzít na svoji loď, já jsem tak smutný, že se svým smutkem musím být sám. Láska prosila dál, říkala bohatství: Bohatství prosím tě vezmi mě na svoji loď.
Ale bohatství odpovědělo: Já nemohu, mám na své lodi drahé kamení a drahé kovy, ty by se mohly poškodit, nemůžu tě sem vzít.
A tak láska prosila dál. Prisila radost: radostiprosím tě prosím vezmi mě na svoji loď, ale radost byla tak radostná a zaujatá sama sebou, že si lásky ani nevšímala.
Láska zavřela oči a schoulila se celá do sebe a najednou slyší hlas: Pojď nastup si na moji loď. Láska otevřela oči nastoupila na loď schoulila se a usnula.
Když se probudila, byla už v bezpečí, byla na pevnině a okolo ní nikdo nebyl, jenom slunce, pohoda, bezpečí.
Láska zvedla oči k nebi a říká: Bože prosím tě, řekni mi, kdo byl ten stařec, který mi vzal na svoji loď.
A bůh jí odpověděl: To byl čas.
A láska říká: Čas, proč právě čas, proč mi pomohl čas?
Bůh se usmál a říká: Protože jenom čas ví, jak je v životě důležitá láska.
Zdroj: e-mail
