Jenže jaké jsou tyhle afirmace? A jak využíváme tento dar vlastního vnitřního hlasu? Bohužel většinou tragicky špatně nebo vůbec. Je to ale ohromná škoda. Kdyby lidi pochopili, kolik pozitivního by jim přineslo, kdyby spolu v duchu vřele promlouvali a udělali si z tohoto rozhovoru každodenní zvyk, věnovali by tomu hlasu ve své hlavě mnohem větší pozornost.
Monolog či dialog?
Já osobně si myslím a mám vyzkoušeno, že je skvělé sám se sebou vést neustálý vnitřní dialog. Možná ne úplně neustálý, ale častý. A obzvláště tehdy, pokud jsme v těžké nebo náročné situaci. Monolog vedeme všichni tak nějak přirozeně a právě proto, že máme pocit, že je to mono-log, tedy že mluví jen jedna strana, máme velkou tendenci ho vůbec nevnímat a nevěnovat mu pozornost. Když se ale vědomě zasadíme o to, že povede sami se sebou pomyslný dialog, přinutí nás to k větší pozornosti. Naše mysl se jakoby rozdělí na dvě části, přičemž jedna je ta slabší, dětská a druhá ta silnější, moudřejší, rodičovská. Možná to zní šíleně a schizofrenně a spousta lidí si poklepe na čelo, já musím ale říct, že mně se tato metoda nesmírně osvědčila a neskutečně mi pomáhá ve chvílích, kdy cítím, že ztrácím vnitřní rovnováhu. Přišel jsem na ní, když jsem jednou zoufale hledal řešení nějaké svojí situace a pro všechen stres a strach mě nic nenapadalo. Byl jsem příliš uvnitř svého problému na to, abych o něm mohl objektivně uvažovat. A najednou mi něco vnuklo tuto myšlenku: „Jak bys poradil někomu, kdyby za tebou přišel s tímto problémem?“ Okamžitě v tu chvíli ve mně došlo k velké změně. Něco ve mně se rozdělilo na dvě části a jedno mé já se rázem ocitlo vně krizové situace, zatímco to druhé já v ní zůstalo. Dominující bylo ale to první, „raditelské“ já. A protože jsem svobodomyslný a hravý, začal jsem hrát se sebou hru terapeuta a pacienta, sám jsem si kladl otázky a sám jsem si na ně odpovídal. Myšlenky, řešení a závěry, ke kterým jsem během těchto rozhovorů došel, by mě v mém zoufalém osamoceném monologu nikdy nenapadly! A tak jsem začal tuhle „techniku“ používat, kdykoliv bylo třeba, a vždy mi velmi (a nejvíc ze všeho) pomohla!
Vnitřní dítě
V mnoha psychologických a ezoterických knížkách se často hovoří o tom, že by měl člověk mít rád své vnitřní dítě a chovat se k němu s láskou. Většina z nás s tímto tvrzením nemá problém a souhlasí s ním. Když ale dojde na praxi, vnitřní dítě je to poslední, co nás napadne. Vyšilujeme, stresujeme se, pobíháme, obvoláváme, googlujeme, díváme se všemi směry, jen ne dovnitř. Ale právě tento postoj, vůči našemu vnitřnímu dítěti nás může nejvíc uklidnit. Když máte strach nebo nevíte, jak něco řešit, představte si, že ta vystrašená část je právě toto vnitřní dítě a vy jste jeho láskyplný rodič. Taky možná hned nevíte, jak z dané situace ven, ale víte jistě, že před svým dítětem musíte zachovat klid a chladnou hlavu a především udělat všechno proto, abyste ho uklidnili a společně našli nějaké řešení. Když „hrajete“ roli dítěte, vůbec nemusíte být infantilní. Prostě buďte upřímní, sví, čistí a zranitelní. Jako rodič buďte klidní, trpěliví, rozumní a dejte svému dítěti tu největší naději, stejně jakou byste dali svému nejlepšímu příteli, kdyby k vám přišel s pláčem o radu, jak se dostat ze své svízelné situace. Jednoduše veďte sami se sebou dialog. Pokud jste sami a je to možné, veďte ho nahlas! Je dobré třeba u toho i chodit a gestikulovat. Oponujte sami sobě, odpovídejte si, utěšujte se, hledejte „společně“ to nejlepší řešení. Kdyby nic jiného, strašně se tímto procesem uklidníte. Ze zkušenosti ale můžu říct, že najdete i řešení, která by vás v tichosti vlastního zoufalství nikdy nenapadla.
Překonání sebe sama
Pokud člověk poslouchá nebo čte příběhy lidí, kteří přežili nějakou velmi dramatickou a krizovou situaci a kteří o ní opravdu otevřeně a upřímně mluví, často slýchá, jak se tito lidé hecovali, uklidňovali a motivovali v druhé osobě a tím překlenuli tu nejkrizovější část. Zamyslete se a zkuste si vzpomenout na nějakou vlastní zkušenost, ve které jste se ocitli uprostřed dramatické situace, kde vteřiny hrály velkou roli, a co jste u toho přirozeně dělali. Vsadím se, že jste k sobě mluvili. Pokud se totiž ztrácíme ve víru svých vlastních zběsilých myšlenek, naše jakési neaktivní ticho nás akorát strhává hlouběji do tohoto víru, kde ztrácíme přehled, nadhled a někdy i zdravý rozum. Jakmile ale uslyšíme svůj vlastní hlas, který k nám láskyplně a něžně mluví, zmenší se okamžitě naše rozrušení minimálně o polovinu. Je třeba, aby náš hlas byl silnější než myšlenky, které se nás snaží podkopat. V krizových situacích je absolutně důležité mluvit nahlas, je-li to alespoň trochu možné!
Kdykoliv a kdekoliv
Metodu dialogu ale samozřejmě nemusíme nechávat v záloze jen na těžké chvíle. V duchu ji můžeme praktikovat a těžit z ní každodenně. Podle mého názoru pozitivní myšlení nebo přechod k němu není bez vnitřního dialogu možný. Spoustě lidem také pomůže to, že k sobě mluví v druhé osobě, což je v případě například chvály mnohem přírozenější. Sám se musím přiznat, že pokud si opakuju „jsem dobrý, jsem šikovný, zvládnu to“, dlouho to nevydržím a celé mi to zní trochu nepřirozeně. Můžu si stokrát říkat, že je důležité myslet pozitivně, ale některé fráze v první osobě jsou prostě divné, ať už je to výchovou, osobností nebo kulturou. Pokud se ale vžiji do role „sám sobě rodičem“ a říkám si kladná tvrzení v druhé osobě, nevzniká ve mě žádný konflikt a, světě div se, tyto věty mají opravdu svůj viditelný a hmatetelný efekt! Vedení vnitřního dialogu podle mého názoru také skvěle procvičuje mysl a pomáhá předcházet psychickým nemocem. Udržuje nás v přítomnosti a bdělosti, ve kterých je téměř nemožné sklouznout do depresí, melancholie či sentimentality. Našemu vnitřnímu hlasu by měl dominovat rozum ruku v ruce s vřelostí a pochopením.
To rodiče mi zničili život!
Kolikrát jsme tuhle větu už slyšeli nebo sami z úst vypustili?! Častokrát jsou rodiče už dávno po smrti, a přesto mají lidé pocit, že jim neustále „mluví“ do života. Ano, rodiče nás hodně ovlivnili a bohužel většinou hůř než líp. Ale co bylo, to bylo. Stejně už s tím nic neuděláme. Co je ale nekonečně smutné je to, že necháme hlas svých rodičů (nebo učitelů nebo partnerů), aby nám celá léta strašil v hlavě a ničil naši sebejistotu nebo rovnováhu. Přitom je to tak prosté! Stačí si teď a tady vědomě říct: OD TEĎ JSEM JÁ SÁM SVÝM RODIČEM! A pak se k sobě podle toho taky chovat! Chovejte se k sobě tak, jak byste chtěli, aby se k vám kdysi chovali vaši rodiče! Mluvte se na sebe a k sobě vlídně a laskavě. Oslovujte se vnitřně vám příjemnou zdrobnělinou svého jména. Když se vám něco nepovede, řekněte si „To nevadí, Honzíku, nic se nestalo. Příště to zvládneš líp.“ Když se vám něco podaří, řekněte si „Jsem na tebe opravdu pyšný a mám tě moc rád.“ A když se ocitnete ve stresu, řekněte si „V pohodě, uklidni se, dýchej, to bude dobrý, to zvládneš, neboj se, klid…“ Když vás něco bolí nebo je vám fyzicky špatně, utěšujte se vnitřně, jako byste utěšovali malé dítě, které bolí bříško, atd. Je mi jasné, že pokud tohle bude číst nějaký pan chytrý cynik, bude si klepat na čelo a dávat oči v sloup. Ale myslím, že je každému rozumnému člověku samozřejmé, že tu nepropaguju přechod na infantilní demenci nebo odhození společenských zábran.
Váš vztah k sobě samým je tím nejsvětějším a nejdůležitějším vztahem (hned vedle vztahu k vašemu principu Boha), který v životě máte. Je mnohem důležitější než jakýkoliv jiný vztah, ať už mluvíme o rodičích, partnerech, dětech atd. Na kvalitě tohoto nejvzácnějšího vztahu přímo závisí kvalita všech vašich ostatních vztahů! A přesto je v naší společnosti tento vztah tak zanedbáván, že se o něm vlastně vůbec ani nemluví. Každý sice odkýve „ano, ano, mít se rád je důležité“, ale v 99 % se jedná o prázdnou větu. Zároveň je ale třeba mít na paměti, že tento vztah je velmi intimní záležitostí a nikomu do něj nic není. Není proto zapotřebí ho ukazovat na venek ostatním nebo o něm mluvit či ho nějak teatrálně demonstrovat. Pokud má člověk upřímně krásný vztah sám se sebou, energie, která z něj vyzařuje, mluví sama za sebe.
Každý zdravý vztah je založen na dobře fungující komunikaci. Ten vztah sám k sobě není žádnou výjimkou. Proto je vedení vnitřních dialogů tak důležité!
Autor: Jan Menděl
Zdroj: http://www.janmendel.com
