Přátelé, toto prosím stojí za přečtení i zamyšlení. Všichni jednou zestárneme a možná budeme potřebovat pomoc bližních nebo zdravotního personálu.

Možná by stálo za to, aby tento text byl součástí výuky nejen na lékařských a zdravotních školách, ale stal se součástí života a přístupu ke starým, nemocným a bezmocným lidem.

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku. Personál nemocnice nalezl tuto báseň mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

 Fotografie Chorvatsko, stařenka z ostrova Hvar

 

 

 
MLADÁ DÍVKA je pořád ve MNĚ... 

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená. 

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí. 
 
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
potřebuje však krmit a také přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
 
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná, až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let
s bratry a sestrami sládl život jako med.
 
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala slib svůj za bílou kyticí. 
 
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti. 
 
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází. 
Padesátka přišla, ale s ní další malí
co u mě na klíně si jak ti první hráli. 
 
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu, 
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky 
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když život byl krásný,
na stará kolena jen dělá z nás blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím kámen. 
 
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá, 
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá. 
 
Málo bylo těch let a netáhla se líně, 
já smířila se s tím, že všechno jednou mine 
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte, 
seschlou stařenu už neuvidíte,

Teď už - MĚ vidíte...

 

Zdroj: E-mail + dohledáno na http://www.terapiepankova.cz 

 



nahrávám...