Jak využít nepřijatelné situace k duchovnímu růstu?

Z přednášky na Eckhart Tolle TV, září 2012

Překlad: OrgoNet


Eckhart Tolle (čte otázku):

"V žádném případě nemohu ani nechci odejít z třicetiletého manželství. Prosím, poraďte mi, jak mám využít jeho neuspokojivosti k duchovnímu růstu?"


Publikum: (:-))))))))


Eckhart Tolle (hledá v papíru): Je to muž nebo žena? To neříká, ale mám pocit, že je to žena.


Publikum: (:-))))))))


Eckhart Tolle: Takže, ona je už pevně rozhodnuta, ví, že ho nehodlá opustit. Ví také, že je to neuspokojivé. Takže, co teď? Jak toho využít?


 

To mi připomíná súfijský příběh, který jsem už někde říkal, a ta historka je pravdivá. Súfijci, jak možná víte, jsou islámští mystikové, kteří putují nebo dříve putovali z místa na místo. Někteří jsou asketové, mniši. Takže, jeden mladý súfijec takhle putoval z místa na místo, a přišel do města. Tam ho uviděl bohatý obchodník a řekl: „Ty jsi určitě uprchlý otrok a hledáš pána.“ A mladý súfijec řekl: „Ano, už dlouhou dobu hledám pána.“ „Tak od nynějška budeš pracovat pro mě.“ Mladík šel tedy s ním a stal se na mnoho let jedním ze sluhů toho bohatého obchodníka. Asi za 15 let mu pán, který asi zatím duchovně trochu vyrostl, řekl: „Dávám ti svobodu, sloužil jsi mi 15 let, můžeš odejít.“ Muž řekl: „Velmi dobře, pane,“ a odešel. Putoval dál, cestoval i do Mekky a stal se velmi slavným súfijským duchovním učitelem.


Podle příběhu vědomě souhlasil, že se stane sluhou, aby využil situace k prohloubení realizace, k růstu a k odtotožnění od všech vnějších forem včetně své vnější funkce, místa ve společnosti. Využil vědomě situace, při níž se stal otrokem, ke svému duchovnímu růstu. Stalo se to jeho duchovní praxí. A když potom dále cestoval, vyrostl natolik, že se stal duchovním učitelem. Tu situaci nevyhledal, ale ona k němu přišla, a stala se jeho jedinou duchovní praxí, aby byl v naprostém míru v naprosto neuspokojivé situaci.


Moje odpověď na otázku tedy je: Přemýšlejte o tom příběhu, a využijte neuspokojivost situace, a překročte za ni. Poddejte se, odložte veškerý odpor a souzení. Neříkám odejděte, protože už jste se pevně rozhodla neodejít. Využijte ji k duchovní praxi, a zkuste, zda její neuspokojivost vás může dovést k transcendenci, k přesažení.


To platí pro každého, kdo vězí v nějaké neuspokojivé situaci, buď proto, že se rozhodl ji neopustit, nebo protože mu okolnosti brání, aby ji mohl opustit nebo změnit, například pobyt ve vězení, tělesné postižení, nebo nemoc, jakákoli podobná situace. Takže, kdo se rozhodl neopustit tuto situaci, nebo ji nemůže opustit či změnit, má nádhernou příležitost získat transcendenci, překročení. Překročení za vnější omezení té situace. A vnější hranice té situace překročíte tak, že budete žít každý okamžik v naprostém odevzdání tomu, co je v tomto okamžiku. Žádný vnitřní odpor. Tohle je to, co je. Děláte pouze jednu věc v jednom okamžiku. Věnujete absolutní pozornost tomu, co děláte v tomto okamžiku. Umožňujete neuspokojivé situací, aby vás postrkovala, nutila do přítomného okamžiku. To dokáže vážné onemocnění, nebo nějaká jiná neuspokojivá situace. Dotlačí vás do přítomného okamžiku. Teď je pouze toto.


A přitom pouštíte i zbytky odporu, které tam mohou být. Například to, jak váš manžel žvýká večeři, tu iritaci, kterou cítíte, když slyšíte ten zvuk (:-))) - to je jen jedna z mnoha věcí, které mohou posloužit jako příklad – protože právě takové věci mnohdy vytvářejí neuspokojivou situaci s jinou osobou. Nemůžete ji vystát - způsob, jak se směje, škrábe se na zádech, jak pije. „Já už to nevydržím! Je to hrozné!“ Třeba po dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech. Ale co to vlastně nemůžete vystát? Je to myšlenka, že ho nesnášíte, že je to hrozné, jak žvýká, a že to nevydržíte. Tu musíte pustit, nesmíte jí věřit. Ta myšlenka totiž nemá pravdu, protože si ji myslíte už 50 let a vydrželi jste to (:-))) až doteď. Nikdy to nebyla pravda.


A uvědomíte si, že způsob, jak žvýká, je v pořádku. Problém není v tom, jaký při tom vydává hluk, když kouše, problém je v tom, jaký hluk vydává vaše mysl, když on kouše...(:-)))) To byl vždycky ten problém. Nikdy to nebyl on, nebo ona. (:-))


A teď k osobě, která je rozhodnuta neodejít. Pokud je odchod jednou z možností, pak to možná máte udělat. Ale tato osoba je buď ze své volby či okolnostmi nucena zůstat. Pak si uvědomte, že veškeré utrpení v té situaci, i v případě fyzického postižení, to skutečné utrpení není fyzické postižení, ale to, co mysl říká o fyzickém postižení. Jak s vámi život zachází nespravedlivě, jak jsou mnozí lidé horší než vy, a netrpí žádným postižením, jak jsem si to zasloužil, samozřejmě že jsem si to nezasloužil. Podívej se na ty zlé lidi, mají zdravá silná těla, a já, proč já mám – a tak dále a tak dále. Cokoli mysl říká, jak je to všechno hrozné, to je to opravdové utrpení. Ale bez toho je to jenom to, co je. Může to být nepříjemné, fyzicky bolestivé, nepohodlné, ale bez psychologického utrpení. Psychologické utrpení je produkováno myslí.


Takže, necháte neuspokojivost vnější situace, aby vás dotlačila do té absolutní přítomnosti, kde se již více nehádáte s realitou, a kdy je vše prostě jenom tak, jak to je, a samozřejmě, je to v pořádku, když to mysl už nesoudí. To je absolutní přítomnost. Takže v podstatě už nemyslíte ani na minulost, tu nepotřebujete, nemyslíte ani na to, jak dlouho ještě budete muset žít s tím člověkem, jste dotlačeni do přítomného okamžiku.


Dokáže to i nemoc, a ještě účinněji, když víte, že možná už byste nemuseli žít dlouho. Diagnóza je třeba rok .. Kdo ví, můžete být jako Stewen Hawkins, tomu dávali dva roky a dnes po třiceti letech je pořád ještě naživu. Tohle vás může také dotlačit do absolutní přítomnosti. Prostě, v některých situacích, když opustíte přítomný okamžik, začnete trpět.


To jsou limitní situace. Ty limitní situace vás učiní buď nešťastnými, nebo přítomnými. Ty limitní situace vás dotlačí do teď, takže minulost a budoucnost se stávají irelevantními. Je jenom jednoduchost přítomného okamžiku. A tak žije duchovní mistr, zenový mistr, v tom je podstata zenu. Jenom toto. Naprostá pozornost. Osobnost se v tom úplně spálí. Stáváte se jenom přítomností. Pouze živou přítomností. Nádherné. To je transcendence. Přesáhnete to, co jste jako osoba. Přesáhnete omezení svého života. Mám dopisy od lidí z vězení, kteří to dokázali.


Takže, to je odpověď na vaše neuspokojivé manželství, anebo odpověď na každou životní situaci, která je zdánlivě nepřijatelná, ale je tady. A když ji nemůžete změnit nebo odejít, nechte ji, aby vás přinutila k přítomnému okamžiku. To udělal ten súfijský mistr, když vědomě řekl: „Dobrá, budu pro vás pracovat, stanu se vaším otrokem.“ Věděl, že se to stane jeho duchovním cvičením. Naprosté odtotožnění od mentálního posuzování, od všech mentálních obrazů toho, kdo jsem, od toho, aby mi mysl říkala skrze své obrazy, kdo jsem – jsi otrok, nemáš velkou cenu a trpíš. V případě toho súfijského mistra jeho osobnost, jeho osoba, jeho myslí vytvořené já bylo za těchto podmínek za těch 15 let naprosto spáleno. A pak se stal velkým mistrem. A to je milost, která se skrývá za zdánlivě velmi zlými věcmi nebo zlými situacemi.


P. S. Orgonet:

Tento text tu není jen tak náhodně, dávám ho sem proto, že jsem i já v neuspokojivé situaci, ze které  nemohu ani nechci vystoupit, a to, že máme v domácí péči fyzicky zdatnou, leč duševně nemohoucí sekýrující alzheimerovou babičku. Kdo jste to nezažil, neumíte si představit ten nápor na celou rodinu. 

A opravdu to tlačí člověka do absolutní přítomnosti, ba do superabsolutní, a jak tam nejste, tak trpíte ... 

Teď když tohle píšu, tak to ve mně převládla moje mysl a ego, které hodnotí situaci jako nesnesitelnou, a hned se cítím mizerně. Tak zase do přítomnosti ...

Ten súfijec určitě taky hned neuměl bez vzteku snášet, že najednou je otrok ... možná se to učil 10-15 let ...

Ono by to šlo babičku někam umístit, ale nějak nám to nepřipadá fér, a intuice mi říká, že si tím potřebuju projít ... ach jo, tak jo ...


Zdroj: http://orgo-net.blogspot.cz/



nahrávám...