Podotýkám,že než jsem prožila klinickou smrt, nevěřila jsem v naprosto nic po životě ... ale jak se říká,odříkaného chleba největší krajíc ...

 

Dívám se dolů , vidím své ležící tělo a spousty lékařů.
Je mi hezky a umívám se, chci se podívat kolik je hodin a udělám již dříve tisíckrát stejný pohyb ruky, abych se podívala na hodinky, ale hodinky nevidím, protože nevidím svoji ruku.

Ruka zůstala na lůžku s tělem kolem kterého běhají lékaři, jak je možné, že tam tu ruku vidím a tuhle ruku ne ? Najednou se mě zmocňuje zmatek spojený nejen s mojí rukou,kterou vidím a rukou,kterou nevidím,ale i zmatek v tom kde vlastně jsem,když své tělo vidím tam dole a tady tohle tělo nevidím,ale cítím že mohu rozhodovat o pohybech,které se ale nakonec nedějí ?
Najednou slyším hlas, jsi v bezpečí, cítím prudký otáčející se pohyb,rozhlížím se,vidím barvy,oranžovou,zelenou a bílou,pociťuji klid a nechám se unášet příjemnými hlasy a cítím,že jsem doma … ulevilo se mi.
Najednou cítím ukrutnou bolest na prsou a křik - bojuj,bojuj,bojuj…
Bolest zmizela a já si říkám,proč bych měla bojovat a s kým ?
Nerozumím tomu.
Slyším opět ten uklidňující hlas,nemusíš bojovat o své tělo pokud chceš už z těla odejít, můžeš ho zanechat tam dole, ale nyní máš ještě na výběr, můžeš o své tělo bojovat pokud se chceš vrátit do a pomáhat lidem.
Pomáhat lidem ? Vrátit se do těla ? v tom okamžiku mě bylo vše jasné … smrt je blízko a já jsem dostala na výběr …. Nezajímá mě kdo mě nechává v ten daný okamžik vybrat,cítím, že vše se děje současně ,musím se rozhodnout ? stihnu to ? mám zůstat,nebo se vrátit ? jak rychle , kolik mám času ? čas neexistuje – nespěchej slyším opět ten hlas s kterým se cítím tak dobře.
Opět cítím tu obrovskou bolest na hrudníku a křik lékaře,kterému padají brýle z očí a já si říkám,že mu může na ně někdo šlápnout a to by byla přece škoda.
Pozoruji z výšky brýle na zemi, ale nikoho dalšího nezajímají.
Měla bych se rozhodnout jestli se vrátím,no jo,ale v těle to přece tak bolí,najednou si uvědomuji a jsem rozhodnuta tam dole svoje tělo zanechat a jít ke světlu… je mi tak lehce.
Znovu slyším ten hlas … a co lidi ?
Ty jim taky nechceš pomáhat ? Co tam budou bez takových co se můžete ještě rozhodnou dělat ? Stále méně se vás chce vracet … 
Pane bože ! je nás takových víc ?
Dívám se dolů a říkám si,co se asi stane , když se vrátím do těla , myslím do svého těla, ale najednou jako by ke mně nepatřilo, jako by to byl jen něčí kabát, který jsem si půjčila, aby mne ochránil před deštěm. Slyším své myšlenky .. a jak asi budu lidem pomáhat, to tedy nechápu, oni stejně o žádnou pomoc nestojí, někteří jsou tak zlí a některé zase nic nezajímá ,no tak těm tedy já rozhodně pomáhat nebudu !
Nejsou zlí , nebo neteční najednou opět slyším ten hlas, jsou jen neprobuzení jako jsi byla i ty a právě těm je potřeba pomáhat, aby našli svoji správnou cestu. Neboj se toho Pavlínko … ty jsi už svoji cestu našla ( odkud znáte mé druhé jméno ? ) známe toho mnohem více nežli si dokážeš představit, viděli jsme tě mnohokrát smát se i plakat, viděli jsme tvé úspěchy i prohry a nyní ti ukážeme odpověď na tvoji stále pokládanou otázku … podívej se a už se tím netrap, nebyla to tvoje vina, vidíš to ? 
Dívám se a vidím v obrazcích svého života tak důležitou pro mne odpověď … pláču, ale slzy nestékají.
Budou tě vyhledávat duše zemřelých a žádat tě o pomoc, neodmítej je a předávej vzkazy jejich blízkým ať se už netrápí, budeš vidět to co ostatní nevidí, předávej to lidem , opět slyším ten hlas , ale vše budeš zapomínat …jak se tedy rozhodneš ? 
Máme ji, máme ji … vítejte zpátky , říká mi jeden z lékařů.
Nechápu v daný moment co se stalo a proč jsem v nemocnici ,moje tělo je tak těžké a strašně bolí ! Vše se mě začíná vybavovat … pane bože !
Podívej se na svoji ruku, říká mě hlas v hlavě … vidím ji a už vím jak jsem se rozhodla, opravdu se to stalo, nebo jsem se zbláznila …
Slyším jak na mě mluví brýlatý lékař , ale to jsou ty brýle, které jsem viděla spadnout na zem a okamžitě slyším jak říkám, jsem ráda , že se vám ty brýle nerozbily … podívá se na sestru a já si uvědomuji, že jsem se nezbláznila a že vše co jsem zažila mimo své tělo je pravda … můj nový život začal, ale v tu chvíli jsem si ještě ani ve své nejdivočejší fantazii nedovedla představit co na mne čeká dál a jak se s tím vším budu prát ….

Chtěli by jste, abych každý den,nebo jak budu mít volnou chvíli pokračovala v psaní toho jak se můj život odvíjel a odvíjí dál?

 

Autor: Eva Matulová 

Pokud vás bude zajímat pokračování.... tak si klikněte na Evin profil a nebo její webové stránky

http://www.evamatulova.cz/ 

Zdroj obrázku: https://pixabay.com

 
 


nahrávám...