Nic není náhoda…a já v poslední době na internetu narážím na Nicka…tohoto úžasného chlapíka,  který mě svou chutí do života přiměje k slzám vždy, kdy o něm čtu a nebo se dívám na jeho videa…

Nejsou to slzy lítosti, ale slzičky štěstí….díky jeho otevřenému srdci …

Vím, že už ho zná spousta lidí…ale asi si ho mám já a někteří z vás připomenout… a tak ho tedy vítám  na stránkách MOJE PRAVDY…..v sekci o pravdách…..protože ty tvoje pravdy Nicku… ty jsou opravdové a skutečné….děkuju že jsi….

S láskou pro všechny ….jsem si dovolila s vámi sdílet Nickovi pravdy o životě :o).

Vaše Zrzka

31.5.2011

Když se narodí toužebně očekávané dítě, bývá to velká radost pro celou rodinu. Avšak ráno 4. prosince 1982 v australském Melbourne místo radosti přišel smutek. Prvorozený syn se totiž narodil bez všech čtyř končetin! Rodiče nikdo dopředu nevaroval, neměli čas se na to připravit. Ani lékaři si to nedokázali vysvětlit, sami byli zcela šokovaní! Doma se všichni trápili. Rodiče byli křesťané, tatínek byl dokonce pastorem místní církve. Ptali se: "Jestli je Bůh opravdu Bohem lásky, proč dovolil, aby se něco takového stalo? A zvláště oddaným křesťanům?" Všichni si mysleli, že nebude dlouho žít. Testy však ukázaly, že je to naprosto zdravé dítě, až na jeden nedostatek - nemá ruce ani nohy. Jaký život bude schopen žít? To si tehdy nedokázal nikdo představit.

"Jedenáct měsíců před mým narozením moji rodiče založili sbor. Když jsem se rodil, tatínek byl u maminčiny hlavy, a když viděl moje ramínko, totálně zbledl a doufal, že mě maminka nevidí, protože si myslel, že mi chybí pravá ruka. Pak musel odejít z místnosti, a když se setkal s lékařem, tak se zeptal: „Můj syn... on nemá pravou ruku?“ Lékař odpověděl: „Nemá ruce ani nohy.“ Otec málem omdlel, nemohl tomu uvěřit. Celý sbor v neděli truchlil: „Proč Bůh dovolil, aby se pastorův syn narodil takto?“ 

Maminka mě nejdřív vůbec nechtěla chovat ani kojit, prvních několik měsíců se cítila velmi nepříjemně. Dlouho trvalo, než dokázala Bohu důvěřovat, že neudělal chybu a že nezapomněl na ně ani na mě.

Obrazek nick_vujicic_01.jpg

JDU DO ŠKOLY

 

Jako dítě jsem byl prvním australským postiženým dítětem, které bylo integrováno do běžného školního systému. Úřady mi přidělily učitele, který obstarával mé fyzické potřeby – stříhání papíru, lepení, krmení, chození na záchod atd. V dětství jsem byl závislý na spoustě lidí, ale svou jinakost jsem si neuvědomoval, dokud jsem nepřišel do školy a ostatní se mi nezačali posmívat. Brečel jsem a ptal se: Kde je Bůh? Ptal jsem se rodičů, proč jsem se narodil bez končetin, a oni mi odpovídali, že to ví jen Bůh. 

Tak jsem se ptal Boha. Ale on se mnou nemluvil a já jsem začínal být zmatený. V neděli jsem slýchal, jak můj otec káže, že Bůh má všechny lidi rád a zpíval jsem písničku, že „Ježíš má rád malé děti“, ale v pondělí jsem se díval na ostatní děti a modlil jsem se: „Když mě máš rád stejně jako je, proč jsi mi dal míň než jim?“ Chtěl jsem víc, ale nepřišlo to. Říkal jsem: „Bože, vím, že jsem hříšník a že nebudu mít v srdci pokoj, dokud tam nebudeš ty, ale já tě tam nechci pustit, dokud mi neodpovíš, proč jsi mi nedal to, co mají všichni ostatní. Dokud mi neodpovíš, nebudu ti sloužit."

Obrazeknick_vujicic_04.jpg

PROČ?

Od osmi do dvanácti let to pro mě bylo velmi těžké. Uvědomil jsem si, že se už možná budu pořád jenom trápit a že budu neustále někomu na obtíž. Myslel jsem si, že možná nikdy nebudu mít žádnou práci, že se nikdy neožením. Asi nejhorší byl strach ze samoty. Nikdo mi nedokázal pomoci. Měl jsem všechno, co jsem potřeboval, doma jsem byl obklopený láskou, ale přesto jsem byl  smutný, protože jsem neměl žádnou naději. Když mi bylo osm, řekl jsem mamince, že se chci zabít. Když mi bylo deset, pokusil jsem se utopit ve vaně. Už jsem nechtěl být rodičům břemenem. Třikrát jsem se obrátil obličejem do vody. Když jsem to udělal poprvé, připadalo mi to jako dobrý nápad, ale když jsem to udělal potřetí, došlo mi, že rodiče by měli ještě větší bolest a pocit viny, než když budu naživu. Tak jsem se rozhodl, že tady zůstanu.

obr4bf67765d251a.jpg

Velkou zásluhu mají moji rodiče. Vždycky mě bezpodmínečně milovali. Ve škole jsem si mohl „užít“ za celý den spoustu posměchu, ale věděl jsem, že doma mě očekává láska. Ale co mě opravdu změnilo? Maminka mi jednou ukázala v novinách článek o jednom postiženém člověku. Pomohlo mi to, abych si uvědomil, že nejsem na světě jediný, kdo prožívá bolest. Rozhodl jsem se, že budu vděčný za to, co mám, místo toho, abych byl naštvaný kvůli tomu, co nemám. Maminka mi říkala: „Nicku, vím, že si tě Pán Bůh použije, i když nevím, jak a kdy.“ A ta semínka začala v mém srdci klíčit.

V témže roce jsem si při fotbale vymkl svoji nožičku. Dobře víte, jak moc používáte ruce a nohy – a tolik já potřebuji svoji nohu. Tři týdny jsem musel ležet v posteli. Cítil jsem se jako invalida (úsměv). Nikdy předtím jsem nebyl za svoji nožičku tak vděčný jako tehdy. To byl první bod zlomu.

article-1196755-058dcdf9000005dc-866_634x784.jpg

Posledním krokem bylo, když jsem vydal svůj život Bohu. V patnácti jsem četl devátou kapitolu Jana – o tom, jak Ježíš uzdravil člověka od narození slepého. Když se lidé ptali, proč se tak narodil, Ježíš odpověděl: „Aby se na něm zjevily Boží skutky.“ Řekl jsem Bohu: „Nevím, proč jsem tady, ale nevěřím, že jsi na mě zapomněl. Měl jsi plán pro slepce, máš ho i pro mě.“ Vím, že mi pomohl. Nezměnil okolnosti, v nichž žiji, ale změnil moje srdce. Cítil jsem, že mi odpověděl na moji otázku. Tou odpovědí bylo: „Důvěřuješ mi?“ A když na tuto otázku odpovíte „ano“, na ničem jiném už nezáleží. Nezáleží mi na tom, co si o mně myslí lidé. Vím, že Bůh mě miluje. Pokud vaše štěstí záleží na dočasných věcech, bude jen dočasné.

Po ukončení střední školy jsem nastoupil na vysokou a získal jsem dva tituly v oborech účetnictví a finančního plánování. Když mi bylo 19 let, začal jsem investovat do realit, ve 22 letech do akcií. Naučil jsem se psát nohou na normální počítačové klávesnici rychlostí 43 úhozů za minutu a taky jsem rád kreslil. Naučil jsem se plavat a jezdit na surfovém prkně. Dnes žiji v Kalifornii a jsem ředitelem dvou společností - firmy a neziskovky."

article-1196755-058dc801000005dc-238_634x394_popup.jpgnick_vujicic-285x300.jpg

BOŽÍ ŠKOLA

Díky zápasům, kterými jsem procházel během studií, do mně Bůh postupně vkládal touhu sdílet můj příběh a zkušenosti s jinými. Teprve tehdy, když se moje zápasy proměnily v požehnání pro druhé, uvědomil jsem si své životní poslání. Bůh mě chtěl použít k povzbuzení lidí, aby se naučili žít a aby se dovedli vyrovnat s vlastními problémy a nikdy přitom neztratili naději. Jak jsem dospíval, Bůh na mně dál pracoval -  připravoval moje srdce ke službě pro Něho. Učil jsem se Ho poznávat a hledat Jeho vůli. Jedna z prvních lekcí, které jsem se naučil, byla, že nic není samozřejmé. Už ve dvanácti jsem si uvědomil, kolik jsem toho od Boha dostal - milující rodinu, bez které bych to v žádném případě nezvládl. Proč bych si měl stěžovat? Jsou i další věci. I když se mi nevyvinuly končetiny, mám na jedné straně zakrnělé chodidlo, kterému říkám "moje malé kuřecí stehýnko". Dřív jsem to bral jako samozřejmost, ale dnes jsem za ně vděčný. Díky jeho opoře se dokážu dobře pohybovat.

obr4bf677e03df35.jpgObrazek

V BOŽÍCH RUKOU

Jak jsem dospíval, stále více ke mně promlouvalo Boží Slovo. V patnácti letech jsem Bohu odevzdal svůj život. Pocítil jsem hluboký pokoj. Pochopil jsem, že nejsem jen hříčkou osudu, že mám pro Boha cenu takový, jaký jsem. Úžasné je, že mě chce používat způsoby, které jsou u druhých - zdravých - nemožné.

nick_vujicic.jpg

MŮJ ŽIVOT DNES

V posledních letech jsem se naučil být nezávislý a jsem schopen se postarat o všechny své osobní potřeby - od čištění zubů a česání vlasů až po oblékání se a péči o svou osobní hygienu, včetně holení. Pohybuji se po domě i mimo dům tak, že skáču. Hodně mi pomáhá elektrický vozík, který mohu sám ovládat. Dokončil jsem bakalářské studium v oboru finančního plánování a účetnictví. Ale mojí prvořadou touhou je záchrana lidských duší. Rád vyprávím svůj životní příběh a své osobní svědectví, kdykoliv se naskytne příležitost. Toužím hlavně oslovit mládež, proto přednáším na školách, od základních až po střední. Dostal jsem již 30 tisíc pozvání a každý týden dostávám dalších 200. Navštívil jsem desítky zemí, ale na Indii mám velmi intenzivní vzpomínky. Mluvil jsem před statisícovým publikem! Ale nikdy nezapomenu na svou návštěvu Libérie. V některých rozvojových zemích lidé věří, že když se narodí dítě s nějakým postižením, znamená to, že je prokleté. Pokud nějaká žena porodí postižené dítě, tak se s ní její muž rozvede. Stačí, aby miminku chybělo ucho nebo mělo nějakou vyrážku a jeho matku vyženou z vesnice, vezmou jí dítě a zaživa je pohřbí! Kdo jim má říct pravdu, když ne já? Tak jsem tam jel. Setkal jsem se s prezidentem, moje vystoupení vysílal rozhlas, poslouchaly to 2 miliony lidí! Mluvil jsem před 15 tisíci lidí, když na pódium přišla žena, která nesla postižené dítě. Všichni se divili, jak je možné, že to dítě nebilo zabito? Já jsem to dítě políbil, modlil jsem se za ně a modlil jsem se také za celé město. A pokud je mi známo, tak od té doby už tam žádné dítě nezabili.

nick-vujicic.jpg pt03_nick_vujicic.jpg

SNY A TOUHY

Je mi 27 let a jsem svobodný. Důvěřuji Bohu, že "ta pravá" jednoho dne přijde. Dřív jsem se trápil tím, jak budu moci svou budoucí manželku držet za ruku. Nicméně držení za ruku je nesmysl, když ji nedokážu chytnout za srdce. Na tom záleží.

Samozřejmě, že mám velké sny a cíle, o které aktivně usiluji. Toužím oslovit lidi po celém světě. Ale chtěl bych zvládnout i prostší věci. Potřebuji například upravit auto tak, abych ho mohl sám řídit. Chtěl bych napsat i knihu, kterou bych nazval: "Bez rukou, bez nohou, bez obav!" Možná si myslíte, že jsou to nereálné sny. Já však věřím, že když máme touhu a nadšení něco dělat  v souladu s Boží vůlí, určitě toho dosáhneme v pravý čas. Jako lidské bytosti si v životě klademe hranice, aniž bychom k tomu měli důvod! Co je ještě horší, klademe hranice Bohu, který má neomezené možnosti.

Obrazek

Věřím, že Bůh mi může dát ruce i nohy. Viděl jsem spoustu zázraků. Viděl jsem slepé, kteří začali vidět, hluché, kteří začali slyšet. Viděl jsem lidi s ohnutými zády, jak se narovnali a chodili vzpřímeně. Viděl jsem to na vlastní oči! Sám jsem také zažil uzdravení - mám to na videu. Měl jsem nemocnou páteř, trpěl jsem totiž osteoporózou. Z těch kostí se stávala pouhá skořápka. Je to nevratné a nevyléčitelné onemocnění, ale díry v mé páteři se uzavřely a zaplnily a už pět let je to v pořádku. Lékaři nevědí, jak je to možné.

Bůh mi končetiny nedal a nikdo neví, jestli mi je zde na zemi ještě dá. Nechme to na Něm, ať udělá, co uzná za vhodné. Tenhle život je stejně ničím. Devadesát let je nic. Budu žít miliardy let - a ne na zemi, jako je tato, ale na místě, kde nebudou žádné slzy, žádné ztráty, žádná bolest. Uvidím Boha tváří v tvář a budu se radovat! A On mi řekne: "Dobrá práce, věrný služebníku!" To je vše, co chci. Nepotřebuji ruce a nohy, potřebuji Boha.

Nezlobím se na Něj, když vidím, jak uzdraví někoho jiného a mě ne. Mnohem důležitější jsou radost a pokoj, které mám. To je skutečné bohatství. Jsem ten nejbohatší člověk! Pokud můžu říct jedinému člověku, že Ježíš je cesta, pravda i život, a zachránit jednu duši, stojí to za to.

obr4bf677058482f.jpg

Před čtyřmi lety jsem mluvil v Kalifornii, kde ke mně přivedli chlapečka, který neměl ruce ani nohy. Tehdy mu bylo 19 měsíců. Jeho otec ho donesl na pódium a vzájemně jsme se lechtali. Smáli jsme se, ale já jsem měl slzy v očích. Jeho matka mě objala a řekla: "Ty jsi zázrak! Modlila jsem se, aby nám Bůh dal nějaké znamení, že na mě a mého syna nezapomněl."

Když se ten chlapec narodil, lékaři řekli jeho rodičům, že nikdy nebude chodit. Když ale viděli mně, změnili názor. Když byly Danielovi dva a půl, viděl video, kde plavu. Začal říkat: "Plavat jako Nick!" - a začal plavat.

I když nezažijete zázrak, i když se vaše mračna nerozestoupí, můžete pomoci někomu jinému. Mluvil jsem s jednou prostitutkou. Tuhle práci si nevybrala, prodali ji za 700 dolarů, když jí bylo deset. Byla znásilňována a bita tak dlouho, až z ní udělali sexuální otrokyni. Řeknu vám její příběh. Pracovala tři roky. Ve dvanácti otěhotněla. Dítě schovala pod postel, na níž pracovala. Pak dostala svobodu a mohla odejít. Neměla žádné přátele, žádnou rodinu, žádnou práci, žádné peníze ani jídlo. Její dítě umíralo hlady. Tak se vrátila zpátky k tomu jedinému způsobu, jak uměla vydělat peníze. V patnácti měla druhé dítě; to umřelo.

Setkal jsem se s ní, když jí bylo 20. Přišla s pláčem:"Právě jsem zjistila, že jsem HIV pozitivní a vyhodili mě z práce. . . Víš, Nicku, Bůh se rozhodl, že mě neuzdraví. Ale já vím, že jdu do nebe a že je tam i moje druhé dítě a že také pořád ještě můžu pomoci dalším HIV pozitivním ženám, aby do nebe došly také. Vím, že Bůh je se mnou."

Pokud jste nenašli něco, za co stojí za to zemřit, tak jste nenašli nic, pro co stojí za to žít.

SLOVO PRO TEBE

Milý příteli, Bůh má úžasný plán i s Tvým životem. Dovol mi, abych Tě povzbudil na cestě za pravdou. Neboť Pravda nalezená v Ježíši Kristu je ta jediná, která Tě osvobodí. Jen On Ti může dát pravý pokoj, který Tě zbaví strachu a pochybností. Ať Ti Pán žehná a dá Ti Boží moudrost a sílu na Tvé cestě. To Ti přeji z celého srdce."

Nick Vujicic

VIDEO!

Návštěva Nicka Vujicice v Brně na:

http://www.tv7.cz/?vid=1062

 http://www.silnestranky.cz/clanky/video-nick-vujicic-stastny-zivot.aspx

 http://www.lifewithoutlimbs.org/

www.videacesky.cz/ostatni/bez-rukou-bez-nohou-bez-starosti

www.cintamani.cz/nick/

Zkrácený rozhovor s Nickem z časopisu ŽIVOT VÍRY 11/2010

http://www.kmspraha.cz/zivotviry/index_html

Letáček (S31) s Nickovým příběhem a fotografiemi si můžete zdarma objednat na adrese:

Brněnská tisková misie, o.s., P. O. Box 64, 638 00 BRNO

www.btm.cz

 Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

tel. 545 224 253

Zdroj:http://www.kzamysleni.estranky.cz



nahrávám...